Kdy začít s výchovou?

Autor: Eva Labusová

Především považuji za důležité vyjádřit radost z toho, pokud rodiče podobné otázky vůbec řeší. Není totiž tolik vzdálená doba, kdy se potřebami miminek nikdo příliš nezabýval. „Dokud dítě nemluví, nevnímá,“ panovalo obecné přesvědčení. Jak připomínají dějiny medicíny, šlo to tak daleko, že se ještě v 19. století neřešilo ani případné tlumení bolesti, pokud bylo zapotřebí provést nejmenším dětem chirurgický zákrok. O aktivním vnímání dítěte navzdory tomu, že navenek neprojevuje vědomou odezvu, se zkrátka neuvažovalo.

Avšak i v novější historii (a vlastně tu a tam ještě dodnes, byť naštěstí už jen málo) se někteří odborníci a rodiče klonili (či přiklánějí) k teorii, že novorozené děti žádné extra zacházení nevyžadují. Proto se miminka dlouho rodila (či ještě rodí) v neútulném prostředí při silně medikovaných porodech a bezprostředně po příchodu na svět byla (či jsou) odnášena od matek za účelem poporodních vyšetření. Připomenout musíme i metodu tzv. regulovaného pláče, to když se miminka nechávala vykřičet, aby si „posílila plíce“ a nezvykla si, že tento svět je místem, kde vás budou rozmazlovat.

Věřme, že výše popsaným okolnostem odzvonilo. Zvláště když díky neurobiologickým výzkumům stále spolehlivěji víme, že způsob, jakým jsou opečovány potřeby nejmenších dětí, do značné míry předurčuje jejich budoucí schopnost sebepřijetí i schopnost vytvářet a pěstovat důvěrné vztahy.

Porozumět první řeči dítěte – jeho pláči

V prvních měsících života dítě potřebuje, aby jeho pečovatelé maximálně zkoušeli vycítit a uspokojovat jeho potřeby. Největším problémem nebývá zajištění potřeb tělesných (přebalování, krmení, udržování tělesné teploty), ale psychických (bezpodmínečné přijetí, jisté a bezpečné vztahové zázemí).

Pro matky, resp. rodiče, bývá v tomto čase nejobtížnější vypořádat se zejména s nevysvětlitelným kojeneckým pláčem. Ten je pro dospělého velmi iritující. Přesto je třeba přijmout, že ze strany dítěte jde o komunikační prostředek. A že často nejde o bolesti z koliky ani o vyjádření nespokojenosti, ale spíše o zpracovávání něčeho, co nelze přímo vystopovat (jako příklad bývá uváděn zážitek nesnadného porodu).

Snad rodičům pomůže, že vědci zjistili a čím dál více i sdělují převratnou skutečnost: Kojenec potřebuje, aby se jeho pláči někdo věnoval. Pláč bez odezvy totiž v nejmenších dětech vyvolává fyzickou reakci. Dochází k vyplavování stresových hormonů a ke zvyšování srdeční činnosti i tělesné teploty. Pokud dítě pláčem marně volá po blízkosti nejbližších osob často, jeho fyzická reakce na osamělost je posléze přetransformována v emocionální. Po čase dítě sice plakat přestane, ale pravda je taková, že pouze rezignovalo. A protože dosud nemá rozvinutou racionální paměť, ale zkušenost nezájmu okolí o vlastní potřeby na nevědomé rovině intenzivně vnímá skrze již plně funkční amygdalu, může si do dalšího života odnést nepojmenovaný pocit, že jeho potřeby nejsou pro okolí důležité. A že vůči přílivu fyziologického ani citového stresu neexistuje efektivní obrana. Americký psycholog Martin Seligman hovoří v této souvislosti o tzv. naučené bezmocnosti, která postiženým lidem narušuje nebo i znemožňuje elementární důvěru v svět jako bezpečné místo.

Čím více pozornosti na počátku života, tím větší sebevědomí a samostatnost později

Anglická psychoterapeutka a publicistka Sue Gerhardt dodává: „Jde o to, nakolik pozitivní je zkušenost dítěte s jeho absolutní závislostí na okolí. Pokud vnímavý rodič dokáže ohlídat fyzické a psychické nepohodlí miminka, důvěra v jiné lidi se u dítěte postupně přetransformuje i v důvěru v sebe. Součástí uspořádání jeho mozku bude schopnost vyrovnat se se stresem, protože v době, kdy se jeho neurobiologické procesy startovaly, došlo k potřebné regulaci stresu.“

Vývojový psycholog Seth Pollack si všiml: „Dítě, o které je v raném údobí jeho života dobře pečováno, se vlastně stává závislým na hormonu lásky oxytocinu a bude i v budoucnosti vyhledávat lidi, kteří ho budou milovat, aby si mohlo příjemné pocity spojené s láskyplným vztahem opakovat. Na druhou stranu děti, jimž byl příliv lásky a pozornosti v čase formování jejich emocionality odepřen, tuto závislost na důvěrném vztahu získají těžko.“ Více v knize Sue Gerhartové: „Sobecká společnost – Jak jsme se zapomněli navzájem milovat a místo toho vyděláváme peníze“, v češtině vydalo nakladatelství Beta Dobrovský v roce 2010.

Pláči novorozenců a kojenců proto věnujme maximální pozornost. Zkusme jako rodiče vzít v úvahu, že jde o první regulaci emocí, která významně ovlivní způsob, jakým naše dítě bude své emoční potřeby ošetřovat v dospělosti.

Kromě toho se nám tahle vnímavost vyplatí i při další výchově. Naše snaha konejšit miminko totiž přinese své ovoce dříve než v jeho dospělosti. Potvrzuje to nedávná britská studie, jejíž výsledek je jednoznačný: „Kojenci s naplněnou potřebou lidského kontaktu celkově pláčí daleko méně než ti, kterým rodiče čas a pozornost nevěnují. Platí to zejména pro první týdny po narození,“ uvedl v časopise New Scientist Ian St James-Roberts z Institutu pro výzkum výchovy při Londýnské univerzitě a tvrzení doložil konkrétními údaji. Více o tom na http://www.newscientist.com/article/mg19025545.000-letting-babies-cry-will-only-end-in-more-tears.html

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 5/2012

www.detiamy.eu