Jsem taky svobodná maminka

Ano, i já měla tu smůlu a skončila jako svobodná matka. I mě se pořádný mužský, co by nosil výplatu domů rodině, prostě vyhnul obloukem. Nejsem žádná puťka, nikdo mě nemusí a vlastně nikdy nevodil za ručičku. Nemám za zády žádná ochranná křídla, pomoc rodičů, ochotu babiček… Když jsem byla s bráchou malá, rodiče postavili velký dvougenerační dům. Až jsme byli s bráchou oba za hranicí dospělosti, rodiče se rozvedli. Otec samozřejmě dotčený a uražený muž, okamžitě toužil po majetkovém vypořádání a proto zastavil dům bance, půjčil si 1 milion. Mě zverboval hezkými sliby, abych mu šla dělat (tehdy jsem chodila normálně do zaměstnání a byla ještě bez Kubíka) spoludlužníka – ručitele, jelikož jeho plat na výši splátky teoreticky nestačil a banka se chtěla jistit. Otec mi nasliboval, jak mamku vyplatí aby nám dům třeba jednou neprodala, a jak bude později dům jen můj a bráchy. Ano, všude jinde je to normální postup – děti dostanou dům po rodičích. Ale ukázalo se, že chlácholivé sliby, byly jen sliby. Absolutně jsem netušila, že vše dopadne úplnou katastrofou a noční můrou. Byl to přece můj vlastní táta. Já byla od malinka jeho holčička a brácha byl zase mazánek maminčin – jak už to tradičně bývá.

Pak jsem otěhotněla. Bohužel jak jsem pochopila až v 5. měsíci těhotenství, nebyl muž se kterým jsem dítě čekala žádný muž, další ničema v mém životě. Rozhodla jsem se tedy zařídit si podkroví v našem domě než se malý narodí, abychom měli svoje sami pro sebe, svoji domácnost. Otec mi přece dům do budoucna slíbil a já neměla důvod mu nevěřit, tak jsem neváhala a vzala si půjčku ze stavebního spoření, jelikož přítel to prostě nezafinancoval. Já ženská jsem musela dokoupit radiátory, co v podkroví chyběly, položit podlahy (koberce a plovoucí podlahu), nechat udělat kuchyňskou linku na míru, koupit obývací stěnu. Letiště, pračku, lednici, už jsem měla, jelikož jsem si pomalu kupovala něco po něčem už od doby kdy jsem začala vydělávat vlastní peníze. Svojí domácnosti s novým nábytkem jsem si užívala asi tak rok. Pak přišly velké události. Svého neschopného přítele, který měl u mě pohodlné a laciné bydlení a místo placení složenek za elektriku, nechával peníze v hospodě a taxikářům,  jsem nekompromisně vyrazila z domu, i když jsme měli 9. měsíčního syna. Věčně jsme se ale hádali a malý to poslouchal, plakal a bál se. Zůstala jsem sama, na chod domácnosti, starost o dítě, na placení elektriky a uhlí. Byla jsem máma, táta, hospodyňka, živitel i kotelník v jednom. To nebylo to nejhorší…

Otec chytl druhou mízu a odstěhoval se z našeho domu do města do bytu k přítelkyni. Po čase ho hypoteční splátky (přes 7.000,- měsíčně) tak tížili, že se rozhodl k naprosté šílenosti. Prodat dům. Dům, který byl mým domovem, náš rodinný dům. Dům kam jsem investovala pro mě nemalé náklady, a kde jsem žila s malým synem. Byla jsem zoufalá. Deprese, stres, deprese, stres a šílený strach. Kam půjdu, sama s malým? Z mateřské neutáhnu nájem, inkaso, jídlo,léky.. Byla to noční můra. K otci jsem cítila, a cítím dodnes veliký vztek a zlost. Nenávidím ho za to, že mi vzal domov, nemusel vůbec majetkové vyrovnání dělat, nebyl by dluh a nevzal by vlastním dětem a vnoučeti střechu nad hlavou. Dům opravdu prodal, já se musela i s malým vystěhovat. Za zařízení, které v domě zůstalo (radiátory a podlaha) mi nedal ani korunu, takže mě ještě okradl. Svoji vlastní dceru. Vznikla mi tak díky němu škoda 100.000,- nemluvě o citové újmě a neuvěřitelnému stresu, co jsem musela několik měsíců snášet.  Neuvěřitelné.

Dnes bydlím v obecním sociálním bytě v té samé vesnici, který jsme naštěstí od obce dostali, kdy se maminka co tu bydlela před námi odstěhovala s dětmi k příteli do koupeného domu. To jsme měli štěstí, že se nám byt uvolnil. Byt máme 2kk platíme 1.800,- nájemné + 2.500,- za energie. Mě už mateřská zkončila, pobírám podporu v nezaměstnanosti 2.700,- k tomu alimenty na syna 2.000,- (i když mě syn stojí 2x tolik), příspěvek na dítě – 500,- a vyřídila jsem si příspěvek na bydlení. Žijeme vlastně z odstupného, které mě dali v bývalém zaměstnání, jelikož neměli pro mě pracovní místo. Malý chodí do školky na 4 hodiny denně, stále je nemocný. Nemá mě s ním kdo pomoci. Nemůžu tím pádem ani do práce. Budu muset dělat jen někde o víkendech třeba za barem v nonstopu, nebo na benzince, a modlit se aby mě tam někdo nezabil, protože co by pak bylo s mým Kubíkem? Ale jinou možnost nemám. Na víkend ho dám tetě a sestřenicím a snad to zvládnou.  Normální zaměstnání na 8 hodin denně přes celý týden nepřipadá v úvahu. Zatím, než Kubík nebude větší a samostatnější a pochopitelně zdravější. Zatím musím zatnou zuby a nějak vyžít z minima. Příspěvek na bydlení je směšný, nespoléhejte na to. Práce z domu, abych mohla o syna pečovat v nemoci, prostě neexistuje, ochotná hlídací babička chybí. Sociálka mi nic nedá. Pouze dávku v hmotné nouzi – částka životního minima mého a syna – 4.500,- a v tom už je započítán příspěvek na dítě a alimenty. Čekají nás kruté časy. Ale musím to pak začít řešit nějakou víkendovou brigádou asi na černo, aby bylo na chleba a na vaření.

Když chci zvednout alimenty, soud se u muže řídí výší platu. Takže kdybych chtěla na 3 leté dítě 5.000,- měsíčně, soud mi to nedá, jelikož plat muže to nedovolí, musí mu zůstatnějaké jeho minimum na život, ale kde pak máme brát peníze my, matky? Muž si může najít 4 zaměstnání, ale žena ne, musí se starat o dítě, musí ho opatrovat v nemoci. Copak naše celodenní péče, několikaletá péče, ve dne v noci, je něco míň? Muž klidně dává peníze, které pokryjí jen část výdajů dítěte, ale matka musí fungovat né jen na část, ale na plný plyn, na 100%. Je to tak nefér. Nenavidím tento systém, nenávidím zákony a všechny laxní otce, kteří dají na děcko pár stovek a jen se nám chechtají, jak oni užívají nezávazně život a my jsem uhoněné doma se všemi starostmi a koulou na noze.