Ježíšek na balkóně

Bylo to právě takto před Vánoci, je tomu už dost let. Můj syn Lukáš byl tehdy ještě malý. Šly jsme spolu vánočně ozdobeným městem, povídali jsme si a smáli se. Mířili jsme do města, nakoupit, podívat se po obchodech a projít se. Co chvilku jsme se dívali do oken, kde už zářily rozsvícené stromečky. Ptala jsem se syna, co by si přál od Ježíška pod stromeček. Syn vyjmenovával dárky, po kterých touží. Pak se mě ptal, jak Ježíšek asi vypadá. A já, která nenávidím americké pojetí Vánoc s obtloustlým starcem navlečeným v červeném hábitu, mu vyprávěla o rozkošném chlapečkovi s nahatou prdelkou. Vše kolem zářilo, padal sníh, do Vánoc zbývalo už jen pár dní. Nejednou se v jednom domě otevřely balkónové dveře a na maličký francouzský balkónek v prvním patře vešel nahý muž. Na sobě měl jen košili, kalhoty a zbylé oblečení měl nejspíš v tom chumlu, který držel v podpaží. Ihned jsem věděla, o co jde. To nejspíš onen pán navštívil svou milenku, která v bytě bydlí, a nečekaně se vrátil její manžel. Balkónek byl jediným možným místem úniku. Pán si stahoval košili přes nahé pozadí a nejspíš se snažil obléci. Jenže muže si všiml i můj syn. Vyjeveně zíral na maličký balkónek. Vše bylo vidět. Znáte ty malé balkónky jen s kovovým zábradlíčkem. Syn nejdřív muže pozoroval, pak se otočil ke mně a zeptal se: „Mami, kdo to je?“

Nevěděla jsem, co mu mám odpovědět. A tak mě napadla spásná myšlenka. „To je asi Ježíšek.“, řekla jsem.

„Takhle brzy?“, ptal se syn.

„Asi toho má moc, a tak k někomu přišel dřív.“, vysvětlovala jsem synovi. Ten se s tvrzením, jak se zdálo, spokojil. Jen večer před spaním mi zašeptal do ucha: „Mami, to jsem rád, že k nám přijde Ježíšek až na Vánoce, jako každý rok. My ještě nemáme přece ustrojený stromeček.“

To byla pravda. Stromeček strojím až den před Štědrým dnem, někdy až na Štědrý den ráno.

Syn usnul a já doufala, že na příhodu zapomene.

Druhý den šel syn do školky. Paní učitelky zadaly dětem úkol, aby namalovaly, jak si představují Ježíška. Téměř všechny děti malovaly staré muže v červeném oblečení, s plnovousem, tak,  jak nám ho vnutila Amerika. Lukášek ale ne. Namaloval muže v bílé košili, s nahým zadkem, jak stojí na malém francouzském balkónku a všude kolem se snášejí k zemi sněhové vločky. Paní učitelka se hodně divila jeho kresbě. Ještě víc se však divila, když jí Lukáš řekl, že včera tohoto Ježíška potkal, když šel se mnou do města. A zvědavá paní učitelka se zeptala dokonce i mě, když jsem si pro syna přišla do školky, jak to včera bylo.

Musela jsem jí o příhodě vyprávět. Víc se pak zajímala, v kterém domě stál Ježíšek na balkóně, protože v těch místech bydlí její kamarádka. To, jestli ten večer nenavštívil Ježíšek právě ji, si ale nechala pro sebe.

 S pozdravem pegonela