Jak na batole

Emocionální a sociální – tzv. psychosociální – vývoj v raném dětství zahrnuje jak učení se dítěte svým sociálním rolím, tak i dovednosti interakce s druhými prostřednictvím jazyka a řeči. Kolem věku 12 až 18 měsíců je většina batolat schopných porozumět, že jisté chování (např. kousání, bouchnutí či šťouchnutí, křik) jsou sociálně nežádoucí. Nicméně, v tomto věku ještě děti nejsou schopné plně kontrolovat své touhy, pohnutky a impulzy.

Ve věku od dvou let se batole učí kontrole některých svých sociálně neakceptovaných forem chování, zejména, když mu rodič či jiná blízká osoba nebo autorita ukáže způsob, jak na to. Dítě ve věku batolete často testuje limity rodičů a ignoruje příkazy či zákazy. Má potíže se sebekontrolou zejména, když je unavené, hladové nebo v nepohodě. Tehdy nastupují známé návaly hněvu či prudké výbuchy vzteku. Ty však umožňují batoleti se učit, jak se vypořádat s různými obtížnými situacemi. Jazyk a řeč se stává významně důležitým právě pro kontrolu chování v období raného dětství. Rodiče tak můžou dítěti věci víc vysvětlit a dítě se může víc naučit. Jazyk a řeč se tak stává účinným prostředkem výchovy, víc než třeba poliček či plácnutí. Děti taktéž dokáží projevit smysl pro humor relativně v brzkém věku. Přibližně ve věku od 9 do 15 měsíců věku, vědí děti hodně o svém prostředí a umějí pochopit, když dospělý na ně štěká jak pes, dělá grimasy, schovává se za polštář a hned se zas objeví – to všechno je pro dítě zábava. Později, prostřednictvím vývoje řeči a verbálních dovedností, dokážou skládat různé rýmy, básničky nebo i nesmyslné slova, která mají význam právě pro jejich tvořivost, kreativitu a myšlení vůbec.

Od věku dvou let jsou batolata víc a víc vědomé sebou sama jako odlišných od druhých. Začínají rozlišovat mezi „já“ a „ti druzí“, víc používají první osobu jednotného čísla. S tím souvisí i větší vědomí věcí vztahující se k vlastní osobě – jako jsou vlastní hračky, věci, které má dítě potřebu vlastnit, mít je za své. Proto jsou děti v tomto věku výrazně majetnické a sebestřední, často prokazující silnou majetnickou touhu k objektům a hračkám. Na jedné straně se to může jevit jako skrblictví či nezdvořilost, nicméně pro tento věk je to úplně normální, že se potřebuje jedinec vymanit a prokázat svou vlastní část „já“. Nechce se dělit s druhými, je zdánlivě sobecké a egocentrické. Když však projdou touto fází a nabudou a získají jistotu a vědomí, co je jich a co ne, postupně se učí víc sdílet předměty i s druhými (dětmi či dospělými) a stávají se víc přejícími, obdarovávajícími.

Již ve věku batolete umějí děti projevovat širokou paletu emocí, které někdy můžou být opravdu silné. Děti se pak můžou cítit hrdé, když třeba postaví z kostek věž, nebo velmi frustrované, když se tato věž nahodile zbortí, anebo nahněvané, když jí zbortí někdo druhý. Rostoucí touha po samostatnosti se často mísí se stálou potřebou být pečován. Batole chce jednu chvíli být samo, nebo udělat nějako aktivitu samo, bez cizí pomoci, za minutu na to chce jít do náruče rodiče, kde se cítí bezpečně apod. Separační úzkost – čili strach, úzkost dítěte být vzdálen od rodiče – která obvykle začíná kolem desátého až osmnáctého měsíce, se zvykne postupně vytrácet během druhé poloviny druhého roku věku dítěte, kdy se dítě stává více entuziastické v přítomnosti druhých, zejména dětí. Potíže můžou nastat, když se z různých důvodů dítě separaci brání (čemu může přispívat řada faktorů, třeba úzkostní matka, která si dítě na sebe nevědomky fixuje, nějaká negativní zažitá zkušenost dítěte apod.).

Dítě pak na nepřítomnost matky (rodičů) reaguje nepřiměřeně, protestem, křikem, odporem, negativismem. Ve věku tří let a víc, většina dětí se již dokáže lehce od rodiče separovat ve smyslu, že již dokáží být sami nebo ve společnosti druhých bez toho, aby tam byl s nimi přítomen taky rodič, zejména matka. Z batolete se postupně stává víc a víc socializována bytost – se svými specifickými projevy chování, která závisí na temperamentu, povaze a vlastnostech dítěte, které se víc a víc začínají projevovat. V tomto stadiu jsou hodně důležité reakce dospělých, rodičů, jejich emocionální odezvy a sociální interakce, které dítěti slouží jako model. Z nich se dítě učí, napodobuje je, a tím získává široké penzum nových dovedností a zručností důležitých pro život. Proto pro dítě jak v jiném věku, tak zejména v období batolete, je velmi významná jak role matky, tak otce. Kupříkladu i samotná mluva matky na dítě je jiná, než na něj mluví otec. Jinak s dítětem interaguje matka, jinak otec. Jinak se sním hraje, dává mu jiné podněty, stimuly apod. To všechno se pak stává užitečnou výbavou, se kterou pak dítě jde „do světa“. Když má takovéto podněty pouze od jednoho rodiče, kdy třeba z různých důvodu vychovává dítě pouze jeden z rodičů, je dítě jaksi ochuzeno právě nepřítomností druhé role rodiče. Samozřejmě, že rodič vychovávající dítě sám může do značné míry chybějícího rodiče a roli, kterou zastává, nahradit, pokusit se ji kompenzovat, co jistě má smysl a je pro dítě přínosné, avšak stoprocentně se to nedá, nebo jen velmi stěží.

Ve věku tří let se dítě víc zapojuje do interakcí a setkávání se s druhými dětmi, typicky prostřednictvím her. Prudce se rozvíjí fantazie, která se do těchto her promítá. Obyčejná větvička, kterou dítě našlo v parku spadlou ze stromu, se tak stává vláčkem, panenkou, začarovaným zvířátkem, podruhé je to zas meč, vařečka či čarovná hůlka Harryho Pottera. Jak jsme již zmiňovali v souvislosti s předchozím egocentrismem dítěte, zde vlivem socializace a většího kontaktu s dětmi se batole dál a dál ve vyšším věku stává i při hře více kooperativnější. Někdy s obtíží, postupně bez problémů se učí s hračkami podělit, protože zjišťuje, že i to má určité výhody, že je pak třeba hra zajímavější. Učí se, že ne vždy může mít vše, že teď má třeba vláček Šárka a že až se s ním dohraje ona, až pak se sním bude moct hrát on. Dál a dál se tak dítě stává zvídavější, zajímá ho třeba i lidské tělo, časté jsou hry „na lékaře“, děti si ukazují různé části těla, co je však normální pro toto vývojové stadium a nemá nic společné s patologii. Jde o přirozenou potřebu zjišťovat, hledat nové, neznámé a uspokojit svou přirozenou zvědavost. Ta se pak pro rodiče stává noční i denní můrou, kdy každá druhá věta začíná tázacím zájmenem „proč“. Proč ptáci létají? Proč má tramvaj dveře? Proč potřebujeme chléb? Proč… proč… proč??