Jak jsme v zimě pouštěli draka

Byla zima, spousta sněhu už víc než dva měsíce. Děti už omrzelo sáňkování, bobování i stavění sněhuláků a doma se pořádně nudily. „Luky, půjdeme na kopec?“, ptala jsem se svého malého syna, lačná pohybu. Potřebovala jsem se zbavit vánočních kil a zabavit rozumbradu, který doma dělal jen nepořádek. „Co tam?“ Podíval se znuděně syn a já věděla, že má snaha o jeho transport na svah selhala. A tak se mnou šel alespoň do sklepa pro zavařeniny. „Pojď, budeš mi svítit baterkou.“, vyzvala jsem ho a šli jsme.

Ve sklepě syn svítil o sto šest, samozřejmě ale jinam, než jsem chtěla. Náš sklep, jako sklep mnoha jiných, je zároveň skladištěm všech nepotřebných a odložených věcí. A tak se stalo, že syn objevil v rohu sklepa plastového draka. Prodral se k němu, popadl ho do ruky a zvolal: „Půjdem pouštět draka!“ „Teď ne, draci se pouští na podzim.“, odpověděla jsem a skládala vybrané zavařeniny do tašky. „Proč?“, ptal se syn. „Protože na podzim je vítr a teď ne. Drak bez větru nelétá. A je zima a všude sníh.“ „Já ho rozběhám!“, trval syn na svém a nechtěl draka pustit z ruky. Oči mu svítily nadšením. Byl to takový ten těžký drak z hrubé fólie, který nelítá ani na podzim, když pořádně fičí. Ale syn se tvářil tak nešťastně, když jsem ho odmítla, že jsem mu draka nechala. Maximálně ho roztrhá a drak se bude moci konečně vyhodit. Chtěla jsem to udělat už na začátku zimy, ale syn si ho chtěl nechat, tak jsme ho uložili do „sloje“, sklepa.

Doma jsme se pořádně oblékli, vzali jsme si čepice, rukavice a šály a vyrazili jsme s barevným drakem v ruce ven. Syn běhal a hlasitě popoháněl líného draka, aby vzlétl. Ten se jen plazil po sněhu za ním. Byli jsme atrakcí pro ostatní. Pár dětí se nám smálo a přihlížející rodiče vyjeveně zírali na výjev jako z grotesky. Syn vyběhl na kopec. „Budu utíkat dolů a on poletí!“, zavolal a sbíhal z uklouzaného kopce dolů. Sáňkující a bobující děti zapomněly na své skotačení a pozorovaly mého syna. Po pár krocích mu podjely nohy a dopadl na draka, který se mu připletl pod nohy. Jel dolů z kopce velkou rychlostí a nadšeně volal: „Mamííí, to je supééér!!!“

Ten den vydržel syn na kopci až do večera. Jezdil znovu a znovu na oddaném drakovi a pevná fólie vše vydržela. Dokonce předjížděl i děti na bobech a lopatách. Malý chlapeček se rozplakal a utíkal za maminkou: „Mami, já chci taky dlaka!“, zašišlal. Tak jsme ho také svezli. Drak se stal největší atrakcí dne.

Tehdy jsem zjistila, že my dospělí máme pevně dané, k čemu určité věci jsou. Děti, na rozdíl od nás, díky své fantazii využijí věci i k jiným účelům. A možná jim to přinese mnohem víc legrace a zábavy…