“Já sám”

Dobrý den,

nedá mi to, abych nezareagovala na článek ” Já to chci udělat sama”.

Moje rodinka je ukázkovým případem o tom, jak to funguje. Jen připomenu, že mám doma 4 děti (Vendik 6,5 roku, Michálek 4,5 roku, Tomášek necelé 3 roky a Honzíček 7 měsíců). Tomášek je právě v tom úžasném období ” já sám”.

Příklad ze života, já spěchám, neb vezu Michálka na atletiku a už takhle to máme tip ťop. Tomášek si ale postaví ve školce hlavu a že si budnu zapne sám. Nejde mu to, zip ne a ne zapadnout proti sobě a když už se podaří, tak se tam “kousne” látka. Brek a slzy, že mu to nejde, ale maminka stejně nemůže pomoci, protože “on sám”. Následuje přesvědčování, domlouvání a nenápadná pomoc, kdy společně docílíme toho, že bunda je tak, jak má být. Michálek naopak došel do jiné fáze – ” já to neumím, mamko ty”. Takže mezitím co se Tomášek vzteká a zápasí se zipem, zcela nevýchovně, obléknu Michálka, neboť mě tlačí čas a snažím se předejí další (jiné nežli u Tomíka) scéně.  Doběhneme do auta, kde už čekání nebaví Honzíčka (když fakt spěcháme, tak Vendika a Honzíka nechávám v autě, abych se nemusela vláčet ještě s těžkou autosedačkou) a tak pofňukuje. V autě nastává další problém. Zapnutí se do autosedačky. “Já sám” – úžasná to věta. Zapnout autosedačku je obtížné i pro dospělého, natož pro malé dítě. Dva dílky trefit přesně proti sobě a zacvaknout do třetího dílu zapínání. Paráda, auto dávno nastartované, čas nás tlačí (v tuto chvíli už je mi jasné, že to nestihneme a přijdeme pozdě, neboť nehodlám jet přes vesnici 80) a my čekáme na slova “hotovo, už to mám”.

Poznámka o zapínání pračky je také dobrá. U nás je to také tak. Jen nedej bože, když se k tomu naskytne více dětí (někdy zapínáme pračku na 3x – zapnout, vypnout, …). Jsou schopné se kvůli tomu poprat a nebo spustit neskutečnou scénu. Boj o to, kdo vybere poštovní schránku zažíváme 3x týdně (klidně i o víkendu – nemohou pochopit, že o víkendu pošta nechodí).  Zato vysypávat odpadky se nechce nikomu (škoda). Život s dětmi je někdy složitý a náročný, ale nedovedu (a ani nechci) si představit, že bych je neměla. Jsem strašně ráda, že je mám a že jich mám tolik (hlavně večer, když už všichni spokojeně spinkají : o)))

Rodiče, přenesme se přes tato úskalí a dětská období. Ono to “já chci” a “já neumím” jednou přejde a vyrostou nám z nich samostatné, šikovné bytosti, které nás jistě příjemně překvapí.

s pozdravem

Irena Havlíková