Hrozba nádoru

Byl konec února. Konec toho nejchladnějšího měsíce v celém roce. Mému synovi nebylo ani 1,5 roku, když nás náš dětský lékař poslal do nemocnice s podezřením na zápal plic. To co jsem tam později prožila bude noční můra do konce mého života. Už několik dní Kubík bojoval s vyššími teplotami a nemoc na něm byla zřetelně znát. Ležel jen v posteli a stále pospával, což u něj nebylo vůbec obvyklé. Víte přece jaká batolata jsou – živá, zvídavá a nepřetržitě se pohybující. Udržet je chvíli v klidu dá práci. Jenže, když vás přepadnou vysoké teploty, přichází s nimi i celková únava a vy si připadáte jako přejetá parním válcem. I Kubíkovi tak už nezbyly síly na nic jiného. Pro mě bylo jeho celodenní polehávání jasnou známkou, že je opravdu zle. I zčervenalá, jindy jiskřící očka a utrápený výraz v obličeji. Proto jsem si zavolala pana doktora domů a ten nám hned vypsal žádanku do nemocnice.

Dodnes nevím, proč mu tam hned nezačali podávat antibiotika, když už syn bojoval s teplotami více dní a paralen mu ulevil pokaždé jen na chvíli. Navíc s podezřením na zápal plic. Ovšem antibiotika jsme nedostali a další 2 dny v nemocnici byl syn léčen jen sirupy na sražení horečky. 3 den dopoledne nás vzali na rentgen plic. Po vyšetření za mnou přišel pan primář dětského oddělení a řekl mi věc, která mi málem podlomila kolena. “Váš syn má asi nádor na plicích a hned ráno bychom vás převezli do brněnské nemocnice, kde zjistí více a budou pokračovat v léčbě tam.” Byla jsem jak opařená. Zastavil se ve mě život. Pan primář mi vysvětlil, že na RTG snímku zpozoroval jakousi čmouhu a může jít o nádor. Hlavou mi letěla jedinná myšlenka, – co bude dál, Kubík mi umře? A kdy? A jak bude jeho maličké tělíčko reagovat na ozařování? Bude mu po tom  bývat hodně špatně. Za nějakou dobu ke mně přišel pan primář znovu a zřejmě po konzultaci s dalšími lékaři se rozhodl, že ještě vezme syna do tunelu na CT vyšetření.

Vyšetření ale mohlo proběhnout až v 9 večer, kdy bude přístroj volný. Nikdo si nedovede představit co jsem celý den prožívala, co se mi honilo hlavou. Stále jsem jen plakala a v hlavě měla šílené scénáře. Cítila jsem šílený strach, strach o to nejcennější co mám – o svoje malinké dítě. Ještě tu byla jedna věc, člověk musí být při vyšetření v tunelu v absolutním klidu, bez jakého-koli pohnutí. Proto malé děti musí uspat. Sestřička přišla malému asi 30 minut před tím, píchnout “nějakej oblbovák.” Jen jsem se se slzami v očích dívala, jak mi Kubík pomalu usíná. Úplně mě to drásalo nervy, připadalo mi jako by umíral. Zavřel očička a pomalu ztrácel vědomí. Uspaného jsem ho naložila do nemocničního kočárku a přejížděli jsme do druhé budovy na vyšetření. Pan primář mi dovolil jít také. Na pokoji bych se zbláznila hrůzou a strachem. Pan primář mě stále chlácholil, utěšoval, stále s laskavým a milým úsměvem ve tváři. Byli jsme na místě. Pan primář si sám vyndal spícího, bezvládného Kubíka z kočárku a já čekala na chodbě před vyšetřovnou. 10 minut nervy drásajícího čekání na verdikt, který byl nakonec opravdu jen rozsáhlý zápal plic. Ze srdce mi spadl tak obrovský kámen, že to muselo otřást s celou budovou. Vrátili jsme se zpět na pokoj a můj malý pacient se z narkozy probudil až ráno. Okamžitě jsme dostali antibiotika a Kuba se velice rychle lepšil. Po dalších pár dnech jsme se vrátili domů. Dodnes si myslím, že kdyby se radikální léčba začala hned, tak jsem byla ušetřená hodně škaredých chvilek. I když jsem je v nemocnici upozornila, že obyčejné sirupy na horečku nám uleví jen na chvíli a po antibioticích jsem se ptala hned od začátku, víc jsem dělat nemohla. Odborníci byli oni.