Fyzické tresty dětí – vyřeší vše?

Jakožto maminka tří ratolestí narozených krátce (1,5 roku) po sobě a čerstvého tříměsíčního miminka, nebudu předstírat ani tvrdit, že pod tíhou stresu a únavy jsem nikdy žádný výchovný políček neuplatnila. Ano, ale nejsem na to vůbec hrdá. Domnívám se, že uplatňování fyzických trestů na dětech je pouze selhání rodičů, kteří v záchvatu bezmoci nad vztekajícím se a dovádějícím potomkem, neví kudy kam. Tak sáhnout po nabízené a snadné možnost-plácnout. Ovšem tím se ale nejenže dítko neuklidní, naopak mnohdy nevinná vzdorovací dětská scéna vygraduje do neskutečných rozměrů a rodič tak zoufale pozoruje vztekající se batole válející se po zemi další půl hodinu. A rodič bude zoufalý ještě mnohokrát. Na děti totiž neexistuje universální příručka, která by nám pomohla vychovat rozumného, slušného člověka stejně jako nám pomůže manuál na televizi nastavit jednotlivé kanály, aby v dokonalé přesnosti následovaly za sebou.

I když nejsem přímo odpůrcem fyzických trestů, nejsem ani jejich zastáncem. Domnívám se, že by měla panovat jistá harmonie mezi tím co je třeba a co už je přehnané. Téma fyzického a psychického týrání dětí ale teď zcela vylučuji.

V běžném denním provozu se mnohdy najdou situace, kdy má rodič za to, že jedno plácnutí je lepší než tisíc slov. Já jsem ale opačného názoru, protože výchovné plácnutí dítěti o hrozbě, která mu možná skutečně hrozila neřekne absolutně nic. Dětská hlavička si z celého incidentu odnese pouze jediné-že od maminky nebo tatínka dostala na zadek a ani neví proč. Ve vašem článku je zmiňovaná nutnost zasáhnout v případě nebezpečí a přímo ohrožení dítěte například. el. proudem. Ale proč místo fyzického trestu raději maminka neopatří do bytu záslepky do zásuvek, aby předešla jednak nevoli dítěte a nutnosti zasáhnout ze své strany?

Osobně se domnívám, že rodiče využívají možnost fyzicky trestat děti raději, protože je to pro ně pohodlnější, než aby museli složitě manipulovat s dítětem a něco mu vysvětlovat. Názor, že si dvouleté dítě není vědomo nebezpečí není na místě, zcela jistě si je vědomo tónu hlasu matky a alespoň hrubého obsahu, co mu je tím řečeno. Vždyť i 9-ti měsíční kojenec zná slůvko NE a je mu schopno porozumnět. Proč tedy předpokládat, že tato schopnost s věkem klesá místo aby rostla?

Z osobní zkušenosti sama dobře vím, že unavený člověk raději sáhne po fyz. trestu než aby dlouze potomkovi cokoliv vysvětloval. Ale myslím, že je to chyba hlavně rodičů, kteří si nedokáží na dítě udělat dostatek času, aby ho naučili vnímat hranice. V dnešní uspěchané době, kdy se matky vrací do práce pomalu už po šestinedělí a jsou zavaleny požadavkami nejen od své rodiny, je zcela samozřejmé, že občas nezvládnou stres, který s dětmi jde ruku v ruce.

Přímo se však nabízí otázka proč jsou čeští rodiče zděšeni možností, že by v ČR platil zákon, který by veškeré trestání dítěte zcela zakazoval. Jistě to není proto, že by jim plácnutí dítěte chybělo, ale spíše proto, že dnešní rodiče jsou zvyklí řešit věci rychle a účinně, nikoli systematicky.

Zbývá se také zeptat jak to dělá zbytek Evropských rodičů?Tím, že jsou zde zakázány fyzické tresty nutně znamená, že z jejich dětí vyrostou rozmazlené bytosti bez určených hranic?Že tyto děti nebudou mít vštěpená pravdila slušného chování a jsou odsouzeny pouze škodit společnosti?Zcela upřímně si naopak myslím, že tyto děti, jejichž rodiče se nesnížili k fyz. trestům, budou vychovány lépe než děti, které výchovných políčků dostávají denně nepočítaně. Dítě bez fyzického zakročení rodičů totiž musí zcela nekompromisně dodržovat pravidla každé rodiny a protože není limitováno strachem z rodičova selhání prostřednictvím políčku, tato pravidla má osvojena dokonale a překročení hranice tak považuje za zbytečné.

Je totiž obecně velmi dobře známo, že dítě hlavně upoutává pozornost, a to ať je pozitivní nebo negativní. Takže i plácnuctí ze strany matky nebo otce bere jako důkaz, že je vnímáno. Kdežto dítě, které není fyz. trestáno si ničí pozornost nemusí vynucovat.

Obava, že z dětí budou vyrůstat nekontrolovatelní výrostci, a že my rodiče budeme tak naprosto bezmocní, podle mě však není na místě. Bát se, že když nebudu moci využít své přesily v kontrole nad svým dítětem, je naprosto bezpředmětné. Moje nejstarší dcerka je toho důkazem. Je přesně ten typ dítěte, na které když půjdete s dlaní připravenou k políčku, změní se ve frustrovaného, vztekajícího človíčka, a celý spor se protáhne o další, zcela zbytečnou scénu. Nemusím zdůrazňovat, že se snaha dítě usměrnït zcela mine účinkem. Naopak pokud s ní budu jednat jako se sobě rovnou a po provedeném prohřešku bude následovat trest ve formě zakázání jí oblíbené činnost, dosáhnu tak rodičovského poslání mnohem lépe. Já sama bezmezně obdivuji všechny rodiče, kteří fyzické tresty zcela odmítají a ze svých dětí vychovávají sebevědomé, slušně vychované bytosti. Takoví rodiče si zaslouží velkou mírou náš obdiv a úctu, protože rozhodně zvládají výchovu dětí lépe, bez pomoci fyzického trestu.

Nejednou jsem byla svědkem, kdy rodič táhl vztekajícího se potomka z obchodu a ještě před východem mu nezapomněl důrazně a výchovně naplácat. Rodiči se ulevilo, dítě dostalo ránu do duše, ale celý komflikt se neumírnil, naopak. Jsem si jistá, že dítě vyvádělo ještě při usazování do auta a rodič svou výchovnou metodu zopakoval alespoň ještě jednou. O tom jestli to byl z jeho strany správný krok ani nepřemýšlí, protože je přeci rodič a dítě bude poslouchat ať se mu to líbí nebo ne. A v případě odporu své ratolesti, využije fyzické přesily. Přitom k vytvoření autority pouze stačí zvolené hranice nepřekračovat, důsledně dodržovat a i kdyby se dítko ¨tzv. stavělo na hlavu, nepovolit to co máme pojaté za nevhodné. Stát si za svým, ale člověk dnes málokdy dokáže a plácnutí si bere napomoc téměř vždy.

Celkově si myslím. , že dnešní přístup rodičů k výchově svých dětí je velmi přísný a že tak jak jsou kladeny na ně nároky v zaměstnání a od jiných lidí, rodiče se snaží uplatňovat stejný systém i na své děti. Zapomínáme však, že dítě není zmenšený dospělý a tak absolutně nechápe jednotlivé souvislosti ani dopad, svého chování.

Rodiče také již zapomněli, že také kdysi byli dětmi a že malý človíček se teprve učí poznávat svět, své limity a možnosti. A že lidé, ke kterým vzhlíží nejvíce jsou tu hlavně od toho, aby mu pomohli hranice určit přiměřeným, ale pevným způsobem. A fyzický trest je podle mě v tomto ohledu jen rodičovské selhání v situaci, kterou šlo zvládnout mnohem lépe. Jenže v afektu a bezmoci, se políček uštědřuje mnohem lépe, místo aby si rodič vzal potomka stranou a s ohlédnutím na jeho věk, si s ním o celé situaci pohovořil.

Netvrdím, že je potřeba děti nechat vyrůstat jako dříví v lese a nechat je dělat co chtějí. To v žádném případě. Ale používat jako prostředek k určení hranic fyzickou sílu, je podle mě nejen zbytečné, ale i zcela bez účinku. Dítěti naopak vštěpujeme jen to, že vše se dá snadno vyřešit jedním plácnutím. A tento model pak budou uplatňovat i ve své rodině. Máme tak “dobrý” pocit, jak jsme vše zvládli a zachovali se jako správné autority, ale už zapomínáme, že ten koho se to dotklo nejvíce, je zmatený a nepochopený. Je škoda, že místo toho, abychom vnímali své děti jako jedinečné osobnosti, které je potřeba rozvíjet, stále více často je vnímáme jako děti, které je potřeba neustále usměrňovat. A jako ideální prostředek k nabytí vlády nad dítětem se jeví možnost fyzického trestání. Rodiče by se měli spíše než nad celým možným zákonem zamyslet nad sebou, zda by nemohli 90% svých zásahů udělat jinak. Klidněji a rozumnějí. Přišli by pak možná na to, že když se budou chovat ke svým dětem s potřebnou dávkou soucitu, tolerance ale autority, není s nimi tak složité pořízení.