Ferda

„Už nemáme Ferdu. Lucce utekl zrovna, když jí přišli na alergii. Museli bychom ho dát stejně pryč. Chtěla s ním jít naposledy ven a on jí prý utekl. Ještě, že tak. Problém se sám vyřešil.“ Volala mi sestra. Ferda bylo oblíbené morče jejích dětí, Lucky a Petříka. Lucince přišli na alergii a zvířátko muselo pryč. Děti na něj byly fixované, bude jim to asi líto…

Od té doby mě Lucka začala často navštěvovat. Přišla o oblíbené morče, tak si vzpomněla na tetičku. Nechtěla si ale se mnou hrát ani povídat. Zavřela se do pokojíku a hrála si sama. Nechtěla jsem malou slečnu rušit. Sestra si odpočinula a já měla taky klid.

Když jednou přišla i sestra, stěžovala si, že přestože dali pryč vše, co neteři způsobovalo alergii, malá má stále vyrážku a potíže.

Jednou jsem měla opět Lucku na návštěvě. Zavřela se v pokojíku, že si bude hrát s panenkami. Venku bylo krásně a já přinesla ze zahrádky první košík jahod v tom roce. Umyla jsem jahody a nesla je neteřince do pokoje. Otevřela jsem pokoj a přistihla jsem je… Lucinka seděla na koberci uprostřed pokoje a v její náručí se choulil Ferda. Ztracený Ferda! Pomalu mi docházelo, kam se ztrácejí piškoty, mrkev a jablíčka. Neteř neunesla to, že se musí s mazlíčkem rozloučit, vyšla si s ním na procházku a v nestřežené chvilce si schovala přepravku i s Ferdou u mě doma. Já si jí za skříní ani nevšimla. Denně ho chodila krmit a mazlit se s ním. Odtud ta vyrážka.

Ferda nakonec dožil u nás. Neměla jsem srdce se ho zbavit a neteř připravit o kamaráda. Bylo to naše tajemství. Když zemřel, pořídili dětem pejska, naháče, na kterého alergie nevzniká. I on dostal jméno Ferda a v rodině žije dodnes.