Dudlíkový příběh

Když se mi narodil syn, tak přicházeli přátelé podívat se na miminko, a samozřejmě donesli i drobné dárky. Přišel také můj kamarád a přinesl miminku krásný dudlík v krabičce. Dudlík byl sice krásný, ale růžový. Přesto jsem ho malému Lukáškovi dávala, především tehdy, když měl přijít kamarád na návštěvu. To, aby viděl, že jeho dárek je užitečný a používá se. Ale syn si právě tento dudlík hodně oblíbil. Jednou, právě když u nás byl kamarád na návštěvě, začal malý Lukášek plakat. Ale jeho růžový dudlík nebyl k nalezení. Tak jsem mu dávala jiné dudlíky, které intenzivně odmítal.

Nahlas jsem řekla směrem ke kamarádovi: „On, Jirko, chce jen ten tvůj růžový dudlík.“

Jirka se usmál, ale pak se zarazil. „Jaký růžový? Já mu přece přinesl modrý dudlíček?“

„Ne, růžový, ale to nevadí. Stejně si ho oblíbil.“, řekla jsem.

Jirka ale trval na svém. Přinesl určitě modrý dudlíček. Dudlík se nakonec našel. Vzala jsem ho do ruky a říkám: „Vidíš, že je růžový!“ Ale Jirka tvrdil stále, že je modrý. Až pak z něho vylezlo, že je na nějaké barvy barvoslepý…