Droždí

Zná to asi každá hospodyňka. Ráno syn odešel do školy a já si lámala hlavu tím, co mám zase uvařit. Z předchozího dne zbyla gulášová polévka, proto jsem se rozhodla udělat něco jednoduchého, třeba langoše. Nemusíme mít denně maso, stejně ho Lukáš (syn) často nechá na talíři. Langoše má rád. Proto jsem šla do obchodu pro droždí. A samozřejmě, jako vždycky, jsem ke droždí a spoustě sýra na langoše přikoupila i velké množství jiných věcí. Neumím si pomoci, když jdu do obchodu, nikdy nekoupím jen to, pro co se vydávám. Jako by všechny ty laskominy v regálech křičely, přímo řvaly na mě: „Vem si mě, mě právě potřebuješ!“

Ale nezapomněla jsem na droždí, to bylo hlavní. Když jsem přišla domů, zjistila jsem, že jsem droždí nechala v obchodě. Ano, vzpomněla jsem si, že jsem vše zaplatila a droždí si položila bokem, že si ho vezmu do kapsy, abych ho nerozmačkala. Měla jsem totiž dvě plné tašky, mezi věcmi jsem měla i minerálky a zeleninu, v taškách by se mi droždí pomačkalo. Pak ale pokladní neměla drobné na výdavek, nakonec mě přiměla, abych koupila ještě dvoje žvýkačky u pokladny, aby mi z konečné částky už  měla jak vydat… A v kapse jsem pak donesla domů jen ty dva balíčky žvýkaček.

Protože částka, kterou jsem vynaložila na droždí, je opravdu zanedbatelná položka, mávla jsem nad tím rukou a vydala se se psem do večerky, kterou mám hned u baráku, pro nové droždí. Cestou jsem potkala i syna, kterému odpadly dvě vyučovací hodiny. „Mami, kam jdeš?“ zeptal se mě Lukáš. „Pro droždí, zapomněla jsem ho v obchodě, tak jdu do večerky pro nové. Budu dělat langoše.“ „Mňam!“ olízl se Lukáš a s nadšením mě doprovodil. „Aspoň pohlídáš, abych ho tam zase nenechala.“ Řekla jsem ještě.

Ve večerce jsem koupila droždí a přikoupila i balík jagurtů. Byly ve slevě, nákup se vyplatil. Když jsem ale přišla domů, droždí jsem v tašce opět neměla. Byly tam jen fogurty. Jak to? Prohlížela jsem tašku, jestli není děravá, ale byla v pořádku. „Je toho na mě už asi moc, Vánoce se blíží, po nocích peču, přes den uklízím, peru, vařím… Pořád dokola.“ Pomyslela jsem si a přemýšlela, jak ze situace vybruslím. Rozhodně se mi nechtělo potřetí pro droždí. Zase bych něco přikoupila a kdo ví, jestli bych napotřetí droždí přinesla. Budou řízky! Na rychlo jsem rozmrazila v mikrovlnce dvě kotlety, obalila je a usmažila řízky. U oběda syn mrmlal, že měly být langoše. „Langoše budou zítra.“ Ujistila jsem ho.

Když jsem pak večer šla venčit psa a brala jsem si z věšáku bundu, poupravila jsem si kapuci. A z ní vypadlo, světe, div se, droždí z večerky. Tak to už je se mnou vážné! Jak jsem si mohla hodit droždí do kapuce bundy a nevědět o tom? „Nevíš náhodou nic o droždí z večerky?“ zeptala jsem se ještě syna. „Je v kapuci.“ Odpověděl nerušeně. „A jak se tam, proboha, vzalo?“ zeptala jsem se. „Říkalas, ať dám pozor, abys ho tam nenechala. Tak jsem ti ho hodil do kapuce, tam se nerozmačká.“ Řekl syn klidným hlasem a dál si četl komiks.

Další den se konečně dočkal svých langošů.