Doma s batoletem

Partnerova otázka po návratu z práce: “Co si proboha celý den dělala, vždyť je to tu jak po výbuchu” večerní příjemnou atmosféru nenavodí a kupovaný štrůdl  byste mu nejraději nacpala až do krku. Rozumný otec se tak ovšem nikdy nezeptá. Ví totiž, že období mezi jedním a druhým rokem je z hlediska roztomilosti nejsladší a z hlediska hlídání nejhorší. Naše mrně se totiž neumí zabavit samo.

Konec poklidných časů

Což nijak zvlášť nevadí, nemáme-li na počítači rozpracovaný přivýdělek k mateřské, oběd na plotně, na telefonu tchyni a nervy v kýblu. Batole už sice umí spoustu věcí, ale jeho schopnost dlouhodoběji udržet pozornost a soustředit se na jednu věc je podle odborníků na horší úrovni než třeba u šimpanze. A aby toho nebylo málo, děti jsou spolehlivý a poměrně neomylný seizmograf našich nenálad. “Radárky” s plínami v gatích okamžitě zachytí, jakmile námi cloumají divoké poryvy nervozity. Náš neklid potomka okamžitě promění v hyperaktivního vzteklouna nebo plačtivou hromádku neštěstí, která chce nosit a chovat jako “mimi”, a neuděláme s ním už tuplem nic.

Co vlastně můžeme po batoletech chtít

“Máš ho pěkně rozmazleného” rýpne si kamarádka, která je samozřejmě bezdětná. Batole má totiž na svoji neschopnost zabavit se sám nárok. A navíc není batole jako batole… Tímto termínem označujeme ratolest ve věku jeden až tři roky. Jenže mezi dvanáctiměsíčním špuntem a tříletým mládencem nebo slečnou je viditelný rozdíl.

Rok a půl

Potomek v roce a půl už pochopí, když ho o něco žádáme. Stejně tak už se vědomě loučí s taťkou máváním. Když s miminkem vyrazíme na procházku, zvědavě pokukuje přes plot školky po dětech a táhne nás za nimi na hřiště.

Tady její samostatnost končí. Když dítě na pískoviště za hrabošícími se vrstevníky pošleme, je bezradné. S vrstevníky si hrát neumí, jen se rádo kolem nich motá a pozoruje je.

Dva roky

Dvouleté batole se už dokáže po určitý krátký časový úsek hrát  samo. Se stavebnicí, s plyšáky. Začíná ho bavit napodobování. Když vidí, že něco kuchtíte v misce, chce také míchat, když si taťka váže kravatu, vezme šňůrku a začne si ji také vázat. O tři čtyři měsíce později objevuje kouzlo zrcadla. Uvědomuje si, že on je on, a ne bráška, a začíná velmi dobře rozumět slůvku “to je moje”. A tady zase narazíme. Péťa si plácá na písku bábovičky a chtěl by k nim i bagr, s nímž si hraje Tomášek vedle něj. Jenže neví, jak na to. A tak mu bagr sebere, ale zároveň nesnese, aby Tomášek sáhl na jeho kbelíček. Což se Tomáškovi pochopitelně nelíbí a oba se dají do řevu. Tuhle situaci batole samo ještě nezvládne, protože jí prostě nerozumí.

Tři roky

A konečně tříletý špunt prochází obdobím “já sám”. Já sám si nazuji botičky, já sám budu papat, já sám vylezu po schodech… Miluje společnou hru na mámu a tátu a jejich společné miminko a až teprve teď začíná být tak trochu i parťákem jinému dítěti. Roli v tom hraje pochopitelně povaha. Introvertní človíček bude nekolektivní a s navazováním vztahů neobratný a opatrný třeba i další rok. Roli také hraje, jestli jde o jedináčka, rostoucího mezi samými dospělými, anebo batole drezírované starším sourozencem, případně z rodiny, kde je v příbuzenstvu řada dalších mrňousů.

Co opravdová pozornost

Ale zpět k vykreslené situaci. Nevím kam dřív skočit a kvůli našemu dítěti vůbec nic nestíhám. Zkuste se na to ale podívat objektivně. Někdy si myslíme, že neděláme nic jiného, než že baletíme kolem dcerky nebo synka. Jenže většinou je to tak, že se kolem nás celý den motali a žadonili o pozornost a my jsme jim odpovídali: “Teď nemůžu, počkej chvilku, ne, nelez tam, nešahej na to, nedávej to do pusy…” Batolecí období v rodině je podle psychologů jakýsi zpomalený film. Prostě to k tomu patří, že stihnete půlku toho, co v době, kdy se nemohlo hnout z postýlky. No a co? Nalítáte se a naspěcháte s nástupem do zaměstnání až až. Slevte z perfekcionizmu a mrně zapojujte do toho, co může. A může třeba pomáhat natřásat peřinu, pokoušet se složit kapesníček, při nakupování nakládat košík…

Zdroj

• Časopis – Betynka  (9/2008)
• Foto: Hana Kysilková http://hany7.webnode.cz