Dětské nemoci

Těchto pár řádků bych ráda věnovala dětským nemocem. Nebude to ale odborný článek, jak by se dalo čekat, ale snaha o humorné ztvárnění mých zážitků z dětství. Napadlo mě to, když právě v současné době čtu o probíhající epidemii viróz a chřipek.

Když je člověk nemocný, je to mrzuté. Když je ale nemocné dítě, je to ještě nepříjemnější.

První nemoc, která mi utkvěla v paměti, je toxoplasmóza. Tou jsme se se sestrou nakazily u přátel. Žili v domečku a chovali kočku, kterou jsme si se sestrou rády, jako každé dítě, hladily. A tak se také stalo, že jsme se od ní nakazily nemocí, o které nikdo netušil, že ji máme. Sestře na to přišli náhodou. Byla vybraná mezi vzorek dětí pro nějaké statistické šetření, při kterém se na nemoc přišlo. Proto vyšetřili následně i mě. Byla jsem také na nemoc pozitivní. Po dlouhé a náročné léčbě, během které nás lékaři učili, že kočka je „fůj“ (Byly jsme tehdy malinké. Sestra měla tuším dva a já necelých pět let.) jsme se bály na kočku i podívat. Když za rok šla sestra do školky, paní učitelka se zeptala jednou naší mamky: „Povídali jsme si dnes o zvířátkách. Lenička všechna zvířátka znala a uměla napodobit jejich zvuky. Jen na kočku řekla: „fůj“. Můžete mi to vysvětlit?“ Měla jsme obě rády zvířata, ale kočky jsme pak dlouho hladily jen klacíkem nebo přes stažený rukáv. Tak jsme byly vycepované od lékařů. Ale i to nás nakonec přešlo.

Přejdu k další nemoci. Tehdy jsem chodila ještě na základku do první třídy. Má malá sestra onemocněla a maminka s ní šla ráno k paní doktorce, zatímco já šla do školy. Když jsem se vrátila, sestra mi řekla ve dveřích: „Héč, já mám sardinky!“ Já ryby tehdy ještě nejedla, proto jsem jí nezáviděla. A už vůbec ne, když jsem se pak dozvěděla, že se nejedná o sardinky, ale o nemoc zarděnky. Malá sestra slovo krásně zkomolila. Jenže „sardinky“, vlastně zarděnky jsem měla za dva dny taky L.

Třetí nemocí jsou plané neštovice. Ty jsme také jako malé měly. No a nedávno jsem byla u kamarádky. Má dvě děti, pětiletého Jiříka a tříletého Petříka. Bydlí v domečku a za dobu, co ji znám, se v jejich rodině vystřídali už tři psi a asi osm koček. Chovají i želvy, jeden čas měli papouška a nedávno klukům pořídili terásko s obřími exotickými šneky. Jedním slovem zvěřinec. Ke kamarádce jsem přišla dopoledne, jak jsme byly domluvené. Přesto mi na zvonění nikdo neotvíral. Už jsem chtěla jít zpět na autobus, když kamarádka přijížděla k domku ve svém autě. „Promiň, byla jsem odvézt dalmatinky k otci.“, omluvila se.

„Propána, další zvířata!“, blesklo mi hlavou, ale pak jsme to zamluvily něčím jiným. U kamarádky jsem se zdržela asi dvě hodiny. Při odchodu se mi připletla pod nohy kamarádčina jezevčice Ajda. „A co Ajda na nové psy?“, zeptala jsem se.

„Na jaké psy?“

„No, na dalmatinky přece.“

To bych vám přála vidět. Kamarádka zešílela! Jak jinak si vysvětlit, že se začala přede mnou svíjet, tancovat a držela se přitom za břicho. „Dalmatinci…“, a zas smích. „Dalmatinci jsou Jirka s Petrem.“ Vysoukala konečně ze sebe. Skutečně se zbláznila! Nezbláznila. Až pak mi konečně vysvětlila, že její synové dostali plané neštovice. No a jak byli zmalovaní a flekatí od tekutého pudru, připomínali flekaté psy, na které je má kamarádka přejmenovala.

A do čtveřice vážná nemoc se šťastným koncem. To jiné mé kamarádce onemocněla rok a půl stará dcerka Natálka. Vypadalo to na chřipku. Měla teploty a spinkala v postýlce v dětském pokoji. Kamarádka v kuchyni vařila. Když ale přišla zhruba po hodině dcerku zkontrolovat, byla už vzhůru a na obličeji, ručičkách i obnaženém bříšku měla fialové skvrny. „Meningokok!“, blesklo kamarádce hlavou. Rychle do nemocnice! Popadla holčičku, přes pyžamko jí přehodila jen svetřík (bylo léto) a letěla s ní k autu před domem. Během chvilky už dítě leželo na lehátku v nemocniční ordinaci a bylo podrobeno důkladnému vyšetření. Kamarádka zralá na infarkt se modlila o zdraví a život své maličké.

Když jí pak lékaři oznámili, že se Natálka nějak dostala k hypermanganové tinktuře, kterou se zmalovala jak indián, ona málem tančila radostí pravý indiánský tanec. Pak se zas styděla, že tak panikařila. Lékaři ale byla pochválena za sovu duchapřítomnost.

Tak to bylo o dětských nemocech trochu veseleji.