Čůrání nebo vaření

Bylo to v období, kdy jsem přeučovala svého malého syna z plínek na nočník ( i když v našem případě spíše hned na záchod). Maminky to jistě znají, a připadají si jako ten kolovrátek s neustále kladenou otázkou: “Chce se ti čůrat?” Tolikrát denně ji každá z nás vysloví a dítěti tak připomíná jeho novou povinnost. To jednou byla u nás babička (moje mamka). S mým synkem velicí kamarádi, hlavně proto, že babička ho nechávala plácat do klávesnice a já měla z toho málem smrt. Kubík měl prostě radost jak tam na obrazovce skáčou různé tabulky, písmenka a já to viděla nerada. Jelikož počítač měl pomalu odslouženo a jako svobodná maminka jsem si nový nemohla dovolit. A i kdybych mohla, prostě se mi to nelíbilo. Nechat ho zbůhdarma do něčeho mlátit. Prostě babička mu lumpárnu dovolovala a proto byla o něco větší kamarádka. Jednou spolu zase něco pracovali v kuchyni. Společnou prací a pílí něco vařili a Kubík míchal. Na moji otázku jestli nechce jít na záchod čůrat, mě s maximálním zaujetím a vážným obličejem razantně odpověděl: “Já vařim!” Nikdy nezapomenu jak se přitom tvářil, s jakým důrazem mi to řekl a jak ještě než to řekl malinko zapřemýšlel. Bylo to milé, i když mi to připadalo jako by chtěl říct, “co ho zase otravuji, že má důležitější věci na práci a že na tu samou věc jsem se ptala před půl minutou”. Nechala jsem ho tedy soustředit na práci a vaření.