Co když dítě málo mluví

Pokud se u dítěte nevyvíjí řeč tak, jak rodiče očekávají, jsou velmi znepokojeni a opoždění těžko nesou. Kdy jsou důvody k obavám a co mohou dělat?Když má dítě mluvit, potřebuje opakovaně dostávat jasnou zprávu, že je mu nasloucháno. Jenom to však nestačí. Je třeba ještě nalézt způsob, jak mu to znovu a znovu potvrzovat. Dítě potřebuje poznat, že mluvit je dobré. A pokud to nezabere, je lépe se vypravit k odborníkovi. V současné dětské populaci se množí děti s významně opožděnými řečovými dovednostmi, přičemž vůbec nemusí jít o celkové opoždění. Pak rozhodně stojí za to, aby se rodiče seznámili s tím, co se ještě dá dělat, aby bylo lépe. Většina dětí se naučí mluvit mezi prvním a čtvrtým rokem.

Rodiče si ani neuvědomují, co dělali, aby to své dítě naučili. Mluvit včas znamená říkat v 1. roce slova, ve 2. roce věty, a ve 3. roce mluvit hojně a srozumitelně, i když jistě s nezralou výslovností a řadou gramatických zvláštností. Toto schéma je hrubě orientační, i při normálním vývoji řeči se děti v rychlosti nástupu řeči hodně liší.
Pokud se řeč u dítěte nevyvíjí tak, jak by rodina čekala, je především třeba zjistit, zda dobře slyší. Pokud není jistota, že slyší stejně tiché zvuky jako ostatní lidé, je lépe se vypravit k odborníkovi. Nemusí jít hned o trvalou vadu sluchu, stačí dlouhodobě zalehlá ouška v důsledku rýmy a vývoj řeči se opožďuje. Je-li jisté, že má dítě sluch v pořádku, je užitečné zjišťovat, čemu všemu rozumí. Pokud ochotně ukazuje, kde má kolínka, ouška, jazyk, vlásky, ukáže řadu obrázků v knížce, přinese požadované předměty, pak máme jistotu, že nejen slyší, ale i rozumí.

Rozumí, ale nemluví. Je řada dětí, které rozumějí hodně, ale i ve třech letech mluví málo. Rodiče dítěte, které mluví významně méně než vrstevníci, opoždění řeči často špatně nesou. O jeho příčinách se v některých rodinách raději ani neuvažuje. Opoždění řeči bývá vysvětlováno například tak, že dítě je líné, pohodlné nebo že nemá zapotřebí mluvit. Často se říká, že nemluví, protože má přece svoji hlavu. Toto vysvětlení bývá překážkou na cestě ke zlepšení, protože mít svou hlavu je hodnoceno jako dobré a nutit dítě k mluvení by znamenalo zpochybnit jeho jedinečnost. Zkušenost z ambulance nás však učí, že problém je v tom, že řeč dítěte zatím nedozrála, takže víc a zřetelněji mluvit nemůže. Čím víc totiž mluví rodič, tím menší prostor zůstává dítěti.

Pozitivní zpětná vazba. Někteří rodiče čekají, že dítě začne mluvit tak, že po nich bude opakovat. Když se to neděje, bývají zklamaní a znejistění. Děti se ve schopnosti a ochotě opakovat slyšená slova hodně liší, toto období nepřichází u všech stejně a také různě dlouho trvá. Chceme-li, aby po nás opakovaly, musíme nejprve silně nasytit tuto potřebu u dětí,  opakovat po nich. U nejmenších dětí to dělají matky intuitivně, opakují dětské broukání, žvatlání a jiné jimi vydávané zvuky. Intuitivně komunikační pokusy dítěte opakováním zesilují a začínají je přibližovat artikulovaným zvukům mateřského jazyka. Dítěti se tak dostává potvrzení, že jeho řečové pokusy mají smysl, jsou slyšeny, rodiče je přijali. Tyto zvuky mají význam a dítě napříště zkusí něco podobného znovu. Říkáme, že rodiče dítěti poskytují pozitivní zevní zpětnou vazbu.