Chudák paní vrabcová

Jednou v létě přiběhl můj tehdy pětiletý synovec Petřík, oči navrch hlavy, a volá: „Teto, teto, víš, kdo dnes umřel?“ Samozřejmě, že jsem nevěděla.

„Vrabec umřel!“ Tak chudák pan Vrabec, soused mé sestry. Pomyslela jsem si. Vždyť to byl poměrně mladý člověk. „Chudák paní Vrabcová.“ Řekla jsem nahlas. Synovec přikyvoval.

Večer šel děda na pivo do místní hospůdky. Po návratu nám vyprávěl: „Tak si tam sednu a pořád jako bych toho chudáka Vrabce slyšel. Mluvím tak s chlapama v hospodě a mimo řeč utrousím, jestli už ví, že to má Vrabec za sebou. No, nevěděli. Ale já se lekl, když se v rohu místnosti náhle postavil chlap jak hora a rázoval si to ke mně. A víš, kdo to byl? Vrabec, živý a zdravý.“

Hned druhý den jsem zašla za Petříkem a sáhodlouze mu vysvětlovala, jak škaredá vlastnost je lhaní. Petřík přikyvoval. „A ty mi, Péťo, lžeš!“ Uhodila jsem na synovce.

„Ale já ti, teti, nelžu.“ „Lžeš mi, včera jsi mi říkal, že zemřel pan Vrabec, a on zatím, naštěstí, žije a je zdravý. Včera ho děda potkal.“

Petřík se začal smát: „Ale teti, já nemyslel pana Vrabce, co bydlí vedle nás. Já myslel normálního vrabce, ptáka. Našli jsme ho s klukama a udělali mu hrobeček na louce.“

Oba jsme se tomu zasmáli. Není vrabec jako Vrabec.

Od té doby, kdykoli potkám paní Vrabcovou nebo přímo pana Vrabce, škube mi to koutky a chce se mi smát.