Budeme se rozvádět – ale jak to říct dětem?

Autor: Ilona Špaňhelová
Rozvedeme se! Těžké rozhodnutí už padlo. A teď je na řadě to nejtěžší – vysvětlit to dětem. Jak na to, to nás dospělé nikdo neučil a chyba se stane tak snadno. Jsou ale pravidla, která bychom měli mít na paměti.

Rozchod nebo rozvod rodičů je v životě dítěte náročným bodem v životě. Náročnou situací, kterou každé dítě prožívá jinak. Jak to prožívá, závisí na tom, v jakém věku je, jakého je temperamentu, jaké má zkušenosti v životě, jak tyto zkušenosti zvládá, kdo mu v tom pomáhá.

Dítě ve věku batolete ještě nepochopí souvislosti a často ani obsah sdělení. Je zapotřebí, aby obsah byl velmi stručný, jasný a aby rodič např. vždy ráno komentoval, jak bude daný den vypadat.

Předškolák si dokáže spočítat co je to včera, dnes a zítra a později si i dokáže představit, co je to celý týden.

Školák si dokáže dobře spočítat dny, dokáže si později i představit, co v daném dnu má za předměty a jaký kroužek ho čeká, když bude nebo nebude s tátou nebo mámou. Dítě v pubertě vše chápe velmi dobře, srozumitelně a věcně.

Ze zkušenosti víme, že dítě, které je spíše melancholického temperamentu, mívá z nové životní situace těžší hlavu než flegmatik. Více se věcí zaobírá, domýšlí, přemýšlí, vyvozuje, odvozuje.

Dítě, které je v životě konfrontováno s nějakými překážkami a dokázalo je doposud s rodičem zvládat, má obecně jasnější předpoklad tuto obtíž lépe zvládnout než to dítě, před kterým rodiče zametají cestičku života a které chrání ho před náročnými situacemi.

Zastavme se u obecných otázek rodičů, se kterými se setkávám v poradně dětského psychologa.

1. Máme to dítěti říct, nebo to před ním co nejdéle „tutlat“?

Určitě to dítěti řekněte. Děti jsou inteligentní tvorové. Mnohdy poznají daleko dřív, než jim někdo řekne, co se stalo, že se v rodině něco děje. Vnímají, že například rodiče nedělají věci společně. Nepodnikají výlety spolu tak jako dřív. Nescházejí se u stolu, spíše se doma míjejí nebo střídají v péči o dítě. Dítě si tedy v duchu klade otázku, co je za touto změnou. Některé dítě to řekne a zeptá se přímo, jiné tuto otázku prožívá vnitřně a další se třeba může ptát samo sebe, zda neprovedlo něco špatného ono samotné, když se rodiče teď k němu chovají jinak.

2. Kdo to má dítěti sdělit?

Je vždy vhodné, aby u sdělení byli oba rodiče. Je to především z toho důvodu, aby oba dva věděli, jak a co se vlastně dítě dozvědělo, a jak na to zareagovalo. Může se stát, že později, až bude s dítětem jen jeden z rodičů, bude se dítě chtít ještě na něco zeptat – a on může odpovědět, protože ví, co a jak se dítě o rozchodu dozvědělo.

Protože je dobře, když oba rodiče dokážou dítěti říct, že se rozcházejí, společně, je důležité, aby se předem domluvili. Nejlepší je, když si dokážou pokud možno v klidu sednout a každý za sebe navrhnout, co vlastně dítěti chtějí říct.

Pokud je pro rodiče rozhovor nemožný, zbývá možnost dohodnout se e-mailovou cestou, přes skype …

3. Co máme vlastně dítěti říct? Do jakých máme jít podrobností?

Dejte dítěti informaci, která je stručná, věcná, konkrétní. Jestli mu chcete vysvětlit, jak se liší láska partnerská od lásky k dítěti, a máte pocit, že dítě už je ve věku, kdy to dokáže pochopit, udělejte to. Můžete mu třeba říct, jak jste se dřív těšil/a, nemohl/a se dočkat, až zachrastí klíče v zámku a druhý z rodičů přijde domů. Těšil/a jste se na pusu, objetí, a teď to tak už není.

Rodičovská láska, láska k dítěti, péče o ně, starost o ně, zájem o něho, to nikdy neskončí, to trvá a vy jako rodiče budete dítě milovat pořád.

Dítě hlavně potřebuje a chce slyšet, že máma a táta jsou jeho „navždy“, že je neztratí.

4. Nebát se konkrétností

Dítě chce často slyšet, co bude dál, jak to bude u něj doma dál vypadat. Bude se s oběma rodiči vídat? Jak? Kdo mu bude podepisovat úkoly? S kým pojede na prázdniny? Kdo mu spraví kolo? Kdo bude chodit na třídní schůzky? Když bude mít besídku ve školce nebo ve škole – kdo na ni přijde? Dítě má často milion otázek, buď hned v danou chvíli, nebo trochu později. Vždy mu odpovězme.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Děti a my č. 6/2012, www.detiamy.eu