Babička

„Maminko, babička spinká.“ Přivítala Lenku večer pětiletá Naďa. Lenka se vrátila pozdě z práce, Naděnka už měla být v postýlce. Teď tu stojí v tepláčkách a tričku, ušpiněná od čokolády. Tomáš, Lenčin manžel, je na služební cestě, proto měla Naďu hlídat babička. „Tak ji nech spát. A jak to, že ty nespíš? A proč nejsi v pyžámku?“

„Já mám hlad.“ Odpoví smutně holčička.

„A co ti dala babička na večeři?“ Zeptá se jí maminka.

„Nic, ona už spala.“

Lenka se špatnou předtuchou vkročí do dětského pokoje, kam babičku po dobu její návštěvy ubytovali. Světlo z chodby osvětlí pokojík i postel s nehybnou postavou.
“Mami, maminko!“, cloumá Lenka svou mámou.

Je pozdě, máma umřela…

To je obrázek, který se ještě po letech Nadě vybaví, kdykoli se řekne „babička“. Tu druhou babičku, od tatínka, Naďa ani nepoznala. Zemřela dřív, než se Naďa narodila. Holčička svou babičku hodně postrádala. Záviděla kamarádkám, které měly dědy a babičky, kteří je rozmazlovali, hlídali je a mazlili se s nimi. Nadiny rodiče byli hodně pracovně zaneprázdnění. Táta jezdil jako podnikový manažer často na služební cesty a máma, doktorka sloužící v nemocnici, byla víc v práci, než doma. A tak si Naďa, když byla ještě menší a věřila na Ježíška, přála babičku k Vánocům.

Když bylo Naděnce deset let, stěhovala se rodina do jiného města. Máma dostala nabídku primářského místa v jiné nemocnici, a tak vyměnili stávající byt za větší ve městě, kam měla přestoupit. Naďa si zvykala na novou školu, nové kamarády i nové město. Když šla jednou ze školy, všimla si staré paní z přízemí, jak se pomalu sune o hůlce ke schránkám. Pozdravila a řekla: „Můžu vám pomoct? Dojdu vám do schránky.“ Paní se usmála a podala dívce klíče. „Jsi hodná, cácorko.“ Naďa seběhla pár schodů, odemkla schránku staré paní, popadla noviny, co byly ve schránce, zamkla a podala je i s klíči paní. „A jak se jmenuješ?“ Zeptala se stařenka. „Naďa.“ „Počkej, něco ti dám.“ Naďa poděkovala, ale odmítla si odměnu vzít. „Můžu vám schránku vybírat, když se vám špatně chodí. Já vždycky takto chodím ze školy.“ Nabídla se dívka.

„A nebude tě to obtěžovat?“

„Ne, já budu ráda.“ Rozloučila se Naďa a běžela domů.

Od toho dne vždy při návratu ze školy zaklepala v přízemí, vzala si klíčky od paní a seběhla jí ke schránce pro poštu. Musela si ale vždy od paní vzít aspoň bonbón, jablíčko nebo jinou drobnost, paní jinak nedala. Někdy ji sousedka pozvala i dál a obě si povídaly. Naďa povídala sousedce o škole, o kamarádkách i o svých koníčcích. Ráda tancovala a občas staré paní i něco předvedla. Paní jí s nadšením tleskala a na oplátku vyprávěla holčičce o svém životě a o vnoučátkách, která žila s rodiči v zahraničí.

Brzy říkala Naďa sousedce „babičko“. O prázdninách, když rodiče nedostali volno v práci, trávila Naďa u babičky téměř všechen volný čas. Vařily spolu, pekly koláče a povídaly si někdy až do večera. Lenka, Nadina maminka, se divila,  kam dcera tak často chodí. A divila se ještě víc, když jí Naďa odpověděla: „No, za babičkou.“ Znala starou paní z přízemí jejich domu, ale netušila, že k ní její dcera chodí, dokud jí to Naďa neprozradila. Byla staré paní vděčná, za to, že dcera nemusí být sama doma, když oni jsou v práci. A pak jednou přišla Naďa s tím, jestli může z kapesného babičce koupit kytku. „Má narozeniny a její syn přiletí s dětmi a manželkou ze zahraničí až za měsíc.“, dodala. „Samozřejmě“, souhlasila máma a ještě ten večer, kdy nesloužila, upekla dort v dortové formě od své maminky. Měl tvar srdce a Lenka ho krásně nazdobila. Na něj vykouzlila nápis z čokolády: „PRO BABIČKU“.

Druhý den dort zanesly sousedce. Starou paní to tak dojalo, že jí ukápla i slzička. Společně tři ženy, tři generace, oslavily 85. narozeniny té nejstarší z nich.

Když se pak jednou táta vrátil ze služební cesty a Naďa mu večer vyprávěla, jak se kdysi těžce žilo a líčila příběhy z války, táta se zeptal: „A odkud to všechno víš? Ze školy?“, Naďa klidně odpověděla: „No od babičky přece!“

To je příběh kamarádčiny dcery. Možná moc obyčejný, ale je to příběh o tom, jak se lidé můžou navzájem obohatit, i když nic nemají.