Vytvořte si vlastní 
27.09.2011 
nebo dejte své mamince, ona ví "jak na to"
Ráda bych se představila: V listopadu mi bude 65 let. Mám dvě vdané dcery: Lucka má Davídka, kterému bylo v červenci sedm a chodí do druhé třídy a školkovou Leničku, které byly v březnu tři roky. Mladší dcera Julie má syna Kryštofa Adama, kterému byl v březnu rok. Jak vidět, vzorek mých vnoučat je docela pestrý, s perspektivou, že se jejich počet i zvýší. Jsem sociolog (nyní již v důchodu) a zabývala jsem se výzkumem a statistikou zaměřenou na sociální oblast (rodina, zdraví, gender, veřejné mínění). Snad mé profesní zkušenosti budou pro Babiččino okénko výhodou. Těším se na vaše reakce, dotazy a bude-li třeba, pokusím se třeba i poradit. Vaše Babi Evi.
V Babiččině okénku půjde o pohled (rady, zkušenosti a názory) babiček (dědečků) a na babičky (dědečky). Je zde prostor k diskusi (názory nejen prarodičů, ale i na prarodiče), pro zkušenosti, informace a rady – laiků i odborníků, týkající se postavení dnešních babiček (a samozřejmě i dědečků) v rodině, která očekává narození potomka či se stará o narozené miminko. (Babiččino okénko k batolatům otevřu na stránkách Naše batole). Takže začínáme:
Typologie babiček:
V magazinu Moje bříško jsem psala „Jak se stát babičkou“. Nyní se zde pokusím o typologii babiček. Babička – to je přímo fenomén – zřejmě i díky povinné četbě „Babičky„ Boženy Němcové. Avšak dnešní babičky se podobají této babičce pramálo. I když – nutno uznat, že existují univerzální charakteristiky typické (či spíš ideální) babičky. V první řadě to je trpělivost, rozvážnost, předvídavost, zkušenosti a ochota je předávat. Čas babičkám prokázal, že leckdy to s dětmi bylo bráno příliš vážně a často bylo vše úplně jinak.
Mimochodem – všimli jste si toho, že někdy si vnoučata rozumí lépe s prarodiči než s rodiči? Zejména v pubertě to prarodiče dovedou zvládnou s pochopením vnoučat lépe. Není se co divit: zodpovědnost za výchovu a péči o dítě mají především rodiče, kteří si proto nemohou dovolit vždy ten přepych přehlédnout prohřešky nebo je i omluvit. A času je na trpělivější přístup často žalostně málo.
Hned zkraje je třeba uvést, že role babiček a role dědečků se značné liší. Především: babičky přebírají svoji roli ihned, často nebo většinou ještě dříve, než se potomek narodí. To dědové „nastupují“ až později – plně přebírají roli dědečků většinou až v batolecím věku vnoučete. Přístup je odlišný: zatímco babičky sehrávají více roli pečovatelskou, chlácholivou, bezpečného útočiště a láskyplného mazlení, dědečkové si s vnukem častěji hrají, vyhledávají dobrodružství a podněcují zkoumání. Dědové jsou často samým nadšením „vedle“, a tak jsou schopni koupit nákladnou hračku zcela nepatřičnou vzhledem k věku dítěte. Podezírám je, že si tak plní vlastní přání a radost. S dědou je také obvykle větší legrace a rozruch. Babičky k tomu vytváří dokonalé bezpečné zázemí a zajišťují i nezbytný proviant. Skutečností zůstává, že babička bývá na scéně častěji a pravidelněji, účast a zapojení dědy bývá spíše nárazové (ale o to může být však intenzivnější).
Protože role babičky – jak vidno – je dost zásadní, pokusíme se teď o typologii babiček.
1) babička pečující: Tato babička se aktivně zapojuje do péče o nastávající maminku i o novorozence. Zejména v prvních dnech po porodu je její pomoc neocenitelná a dlužno říci, někdy i nedoceněná. Proto: nevnucujme svoji pomoc, pomáhejme, jen jsme-li o to požádáni nebo je-li to nezbytné. Je třeba najít rovnováhu v míře pomoci.
2) Babička radící: U této babičky hrozí, že své razení přežene, že bude radit ve všem a vždy. Doporučuji radit jen v případě, že o to budeme výslovně požádáni. Skutečností je, že dnes mohou rodiče hledat rady z mnoha zdrojů – odborných i laických, navíc poznatky se rychle vyvíjejí a tím i mění a tak rady prarodičů ztrácejí často na významu. Ovšem rady, prověřené „rodinnou historií“ – ty mohou být něco jako rodinné stříbro.
3) Babička starostlivá: je to taková babička, která je ochotná se vždy postarat – ale pozor, někdy její starostlivost a iniciativa nezná mezí – i navzdory nevoli rodičů dítěte. Mějte vždy na paměti, že to není Vaše dítě, ale Vaše vnouče.
4) Babička úzkostlivá: Tak to je často nepříjemnost. Taková babička je v neustálém stresu, zejména u živých vnoučat je to problém. Mohlo by se stát, že by pak babička potřebovala uklidňovat a tedy péči ona sama, místo vnoučete. Tak tady pozor. Je rozdíl mezi opatrností a úzkostností.
5) Babička moderní: Jde o babičku, která je většinou ještě zaměstnaná, plná energie s mnoha vlastními zájmy. Vnoučata má ráda, dovede se s nimi i je potěšit, ale důrazně vymezí hranice svého zapojení. Je to v pořádku, jen pozor, aby vše nesklouzlo do povrchního egoismu, kdy babička odmítá pomoc i v opravdu nutných případech.
Jak vidno, ideální babička by byla asi správně nadávkovaným mixem všech uvedených typů. A zapomněla-li jsem na některý typ babičky, tak ho klidně pomozte doplnit. Zdraví Vás Vaše babi Evi
Foto: http://a5.sphotos.ak.fbcdn.net
Rubrika: 
Dobrý den,
i když jsem ukončila svoji redaktorskou činnost, nadá mi to nereagovat na Váš komentář. Předně děkuji za doplnění typologie. Nakousla jste zde zřejmě velice citlivé a složité téma a bude zajímavé číst reakce a názory dalších čtenářů. Jsem profesí sociolog a proto si netroufnu na zodpovědnou radu k vašim dotazům. Osobně si myslím, že by bylo fajn, kdyby na komentář reagoval kvalifikovaný psycholog. Je jistě také možnost obrátit se na psychology v rodinných poradnách – tam by Vám mohli poradit. Držím palce, díky za upřímno zpověď. Cením si toho o to více, že v médiích je prezentován obrázek o nádherném “poslání” takových babičkomaminek, ale o velikých problémech a zátěži, které s sebou nesou, se nepojedná nikdy. Děkuji za upřímnost a přeji, abyste vše zvládla. Zdravím i Vašeho manžela, zaslouží i on můj obdiv, nemá to jistě také lehké. Hezký den přeje babi Evi
V typologii “babiček” chybí ještě “babička-maminka”. Nikdy dříve bych nevěřila, nebo jsem nechtěla vědět, že skutečně takových babiček-maminek “je tolik”. Dnes patřím mezi ně.
Ve svých letos 50.letech jsem babičkou 5,5leté Natálky,5ti letého Samíka,4leté Marušky a 2,5letého Davídka. Na “cestě” do života je další miminko … Babičkou jsem nadšenou, milující a pro děti bych se …prostě všechno.
Vnoučátka mají své rodiče-mého syna a mou dceru.
Jen Samík, byť má svou maminku-papírově a formálně,od narození (biologicky velice-velice brzy narozený v nezletilosti své matky),je u nás-prarodičů-bez své maminky.
Jeho děda byl na “mateřské dovolené” i na “rodičovské dovolené”, zatímco já-babička- se snažila nejen existenčně zajistit naší “novou rodinku”, ale pokud to šlo “zdravým” rozumem postarat se o zdravotní nezbytnosti kolem minimiminka,obstarávání nemálo nutných potřebností,v neposlední řadě čelit a zdárně rozumově řešit průběhy soudních jednání,po nocích připravovat od plínek – po mlíčko a oblékání, kočárek, náhradní pidioblečky po blinkání, po kakání…ale NEZBLÁZNIT SE a vhodně reagovat na vlastní dceru-matku pidimiminka- při nenadálých a velice často velice oboustranně nepříjemných setkáních.Nikdy to nemohlo a nebylo jednoduché.Ale svou dceru jsem i přes všechno milovala a věřila jí a dál věřím.
Ztratila jsem práci, přátelé, mnozí z velké příbuzenské rodiny se odvrátili…nemohla jsem “žít svým životem” ženy středního věku, která své děti již vychovala … Přijala jsem tento úkol a svým způsobem i vnutila jej svému muži.
Po 3.roce věku drobečka, který rostl a dál roste jako z vody a zdravotně se mu dle jeho biologických možností velmi daří,potkávám se ve školce s generačně mladšími rodiči, s babičkymi, které ale mají vnoučátka “na návštěvě” … a velice-velice špatně umím navázat vzájemně hovor, společná témata kolem dětí…já jsem “moc chytrá a zkušená” nebo oni “velmi mladí a nezkušení a ještě neví, co je s dětmi čeká a co dětem hrozí”, s babičkami nemohu sdílet chvíle “volna” – zájezdy, seniorů, výlety, zábavy, nové knihy, televizní seriály, módu pro volné chvíle…
Nechci být “babičkou z knížek Boženy Němcové”-stařeny v šátku, ale také se v “modernějším rozcuchu” vedle svých dospělých dětí necítím “ve své kůži”. Nechci se s nimi srovnávat, ale chci a musím být Samíkovi srovnatelná s maminkami ostatních dětí.
Srdce mi trhají dětské besídky, kdy děti svým maminkám připravují dárečky, přáníčka…a často paní učitelky zapomínají i na “babičky” v roli maminek.
Dcera vychovává své druhé dítě-dcerku tak, že sourozenci o sobě vědí, mají se velice rádi, snažíme se vzájemně, aby mohli být často spolu-ale to bývá i po 1-3 měsících…vidí se na fotklách, na videu, v době jejich nemocí, kdy se nabízím na hlídání malých marodů. Svého vlastního syna-ale ve svém srdci cítí maximálně jako jednoho z příbuzných, nebo možná jako sourozence, po kterém se jí nestýská a nechybí jí.Přesto se velice rádi vidí.
Srdce mám jedinné,jako snad všichni lidé kolem nás.Rozervané a rozthané jednou na půlku, podruhé na čtvrtiny, nebo na šest dílečků…nepočítaje již manžela,na kterého se v malinkém koutečku ještě vejde malinkatý kousek místečka…o kterém on již pochybuje…a mé síly již nestačí mu cokoli vyvracet-je dospělý.
Ráda poznám ženu, která má dosud rovněž v péči malé dítě a která vedle něj rovněž miluje svou dceru-své dítě, kterému drobeček biologicky “patří”.Která “odpustila” své dceři.Jak se dokáže smířit a jak umí milovat obě bytosti tak, jak děti od svých nejbližších očekávají, mají na to právo i přes chyby, teré v životě udělají.
Ráda najdu “řeč” s generačně mladšími rodiči, kteří se “neobávají” výchovy prarodiče, že by dítěti “ublížili” svou zkušeností a starostlivostí-že jej udusí svou láskou.
Prarodičů, kteří vychovávali a vychovávají vnouče, je více-přesto dosud nevím nic o prarodičích, kde by matka “vnoučka” své mateřství “abstinovala”-a přesto se dokázala starat a nadevše milovat své druhé dítě, dokonce očekávat a připravovat se na příchod dalšího děťátka-ale bez účasti prvorozeného synka.
Jak mou duši,tělo,srdce,lásku …rozdělit, aby větší část zbyla malému vnoučátku. Přesto “svoje” děti-syna i dceru,dneska dospělé-nemiluji o nic míň-jako jejich děti-má další vnoučátka.
Kdo poradí-v praktické části života-JAK DÁL?JAK NEDĚLAT CHYBY?SAMÍK SE KE SVÉ MAMINCE DO VÝCHOVY UŽ NIKDY NEVRÁTÍ-biol.otec se soudně zřekl práv rodiče…JAK NEVYCHOVAT ZE SVÉHO VNOUČETE “SVÉ DÍTĚ”,když ostatní vnoučata jsou jeho vrstevníci – i sourozenci…. BLÁZINEC??TAM ZDALEKA NECHCI A VÍM, ŽE NĚKDE MUSÍ BÝT REÁLNÉ A ZDRAVÉ ŘEŠENÍ….