Autorita představuje schopnost mít vliv na jiné osoby, schopnost vést je k poslušnosti. Ačkoliv lze tento termín vztáhnout na celou řadu mezilidských vztahů, my se primárně zaměříme na vztah rodiče a dítěte.
Autoritativní přístup k dítěti má stejnou důležitost jako láska jemu projevovaná (v době adolescence dokonce zaujímá ještě význačnější úlohu). Výzkumy prováděné psychology a psychiatry dokazují, že nedostatek autority (či naopak její nadbytek) ve vztahu ke kázni (a to především u mladých lidí) může v krajním případě vést až k řadě vážných poruch.
Vezměme si za příklad výchovu, která by probíhala bez autoritativního rámce. Bezesporu by tato situace byla řešitelná jen s obtížemi. Osobnost, jež by se takto formovala, by v důsledku zůstala velice slabá, nepevná, morální vědomí jedince by zůstalo nedostatečně vyvinuté. Člověk, který by na sobě nepocítil sílu autority, by žil v nejistotě a úzkosti.
Podobně problematická by ovšem byla situace opačná – autorita by byla chápaná jako donucovací prostředek. Opětovně si vezměme příklad rodiny, v níž by výchova byla založena právě na prosazování autority. Je jisté, že děti, na nichž by se podepsala tato výchova, by v budoucnu byly úzkostné, pozbývající sebevědomí atd. Je nutné si uvědomit, že rodiče uplatňující autoritu by tak měli především činit v zájmu svých dětí, nikoliv proto, aby si sami posílili sebevědomí.
Ve spojitosti s tímto termínem nelze opomenout ani tzv. syndrom karence výchovné autority. Jedná se o souhrn určitých znaků, které jsou typické pro člověka, jenž v dětství postrádal jakoukoliv autoritu, která by pozitivně působila na formování jeho osobnosti. Stěžejní charakteristikou takovéhoto člověka je slabé „já“ (ve smyslu osobnosti), což se projevuje pocitem nejistoty a dojmem celkové osamělosti. V sociálních vazbách se chování tohoto jedince vyznačuje bázlivostí, uzavřeností, v opačném případě výbojností a agresivitou (ve snaze zastřít vlastní strach). V obecné rovině tedy je jedinec, který je postižen syndromem karence výchovné autority, duševně velice nevyrovnaný.
Literatura:
SILLAMY, Norbert. Psychologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého, 2001.