Alík

Toto je vyprávění mé sestry: V létě jsme pořídili našim dětem, Péťovi a Lucince, pejska. Děti se okamžitě zamilovaly do čtyřnohého kamaráda a Alík, jak děti pejska pojmenovaly, miloval od prvního okamžiku je. A hned první den přijela rodina, aby se podívala na nový přírůstek do rodiny. Přijela babička, čili má matka a má sestra se synem Lukášem. Děti si po obědě hrály na zahradě a my dospělí seděli před domkem u šálku kávy a povídali jsme si. Babička se náhle zeptala, kde bude Alík spát. „V boudě na dvoře.“ Odpověděla jsem a ukázala na dřevěnou boudu, kterou můj manžel pro Alíka vyrobil. Péťa ani Lucinka se s tím nechtěli smířit. Žadonili, aby pes mohl spát s nimi v jejich pokojíčku. S manželem jsme to nedovolili, psa jsme pořídili k domu, ne do domu. A jak si ho naučíme od začátku, tak to také zůstane. Nedbali jsme na naléhání dětí.

Den utekl jako voda a příšel večer. Nachystala jsem večeři a svolávala děti. Přiběhla Lucka i Lukáš, synovec, ale Petr nepřišel. Bydlíme v domku u lesa, snad neodešel v nestřeženém okamžiku. Stmívalo se, mamka i sestra se chystaly k odchodu, ale syn nebyl k nalezení. Vydali jsme se ho hledat, ale marně. A kde je Alík? Že by odešel s ním? Za okamžik jsme stáli u dřevěné boudy na dvorku. To už se úplně setmělo a my jsme museli použít baterku. V její záři jsme mohli vidět ležícího Alíka. Na jeho hřbetě spočívala kudrnatá hlavička našeho Péti, schouleného do klubíčka. Kluk spal jako by ho do vody hodil a věrný ochránce ani neštěkl, aby svého pána neprobudil.

Hádejte, kde tu noc Alík spal? Samozřejmě v dětském pokoji. A od té doby nespal nikde jinde, bohužel.

Tak jsme přece jen neprosadili svou…