Adoptované dítě v rodině

Co se asi honí v hlavě rodičům, kteří si adoptovali před několika lety dítě, které je dnes už dost velké na to, aby slyšelo pravdu. Myslím si, že adopce je moc hezká věc, protože proč by mělo dítě trpět za činy svých rodičů, kteří před lety neuváženě jednali. Není to jenom pomoc osamoceným dětem, ale i partnerům, kteří nemohou mít vlastní děti.  Některé děti však takové štěstí nemají.

Někteří lidé toto odsuzují. Říkají, že k takovému dítěti nemohou mít vztah jako ke svému vlastnímu dítěti , a že z takového dítěte nemůže nikdy nic dobrého vyrůst. Takhle smýšlet si myslím, že není správné. Představme si situaci, když  si partneři přinesou z dětského domova malé dítě domů. A společně ho vychovávají několik let, jezdí s nim na prázdniny, tráví s ním hodně času. Prostě si k dítěti, i když není vaše, vytvoříte citové pouto. A jestli z adoptovaného dítěte něco vyroste, to už je na výchově rodičů.

Těžká otázka nastává, když se rozhodujete zda říci dítěti, že není vaše, že někde má opravdovou matku a otce. Chápu rodiče, kteří to dítěti říci nechtějí, protože se bojí, že dítě bude pátrat po svých pravých rodičích a že na svoje stávající rodiče zapomene nebo, že jim to bude mít za zlé, že ho nevychovávají jeho skuteční rodiče. Rodiče si však, ale také musí uvědomit, že dítě se pravdu může dozvědět od cizích lidí, to může chápat jako zradu od svých rodičů.

Vzít si adoptované dítě chce velkou odvahu. Rozhodně to nebude mít ani jedna strana lehké.