Adoptovaná dcerka

Jaké to asi je adoptovat si dítě? Sama mám jednoho syna, vlastního. Narodil se mi, a tak ten pocit ani neznám. Ale vidím svou kamarádku, která si adoptovala malou holčičku. Má o ni stejný strach, jako já mám o svého syna. Stará se o ni, pečuje a miluje ji.

Když dceři jednou vysvětlovala, že se jí nenarodila, složila jsem pro ni básničku:

Jaké to je

Nejsi tělem mého těla,

Ani krví mé krve,

Přesto jsi – jakoby zázrakem – moje vlastní.

Nezapomeň nikdy ani na okamžik,

Že jsi nerostla pod mým srdcem, ale v něm.

Pro mne jsi někým jedinečným.

Tím, že jsem tě neporodila,

Nejsem o nic méně matkou,

Ani ty mou dcerou.

Neboť být matkou je víc než porodit dítě,

a růst je něco,

Co můžeme prožívat společně.

Toužila jsem po tobě

a když tě konečně vybrali,

stala se z nás rodina.

Jako v zrcadle vidím ve tvé povaze

odraz našich vlastních cest.

A vytvořilo se pouto –

Lásky, vroucnosti a bezpečí.