A pohádkám bude konec?

Když byl můj syn ještě miminko, při usínání jsem mu večer zpívala. Naučila jsem se třeba písničku z pohádky Princezna za mlejna, ta se mi zdála jednoduchá, milá a má pomalé uspávací tempo. Teď je syn větší a asi od 2,5 let mu čtu pohádky. I když u nich v posteli zlobí a třeba si u toho i s něčím hraje, tak hlas určitě vnímá. Ikdyž zcela nechápe souvislý text.  Ale čtení má rád a vyžaduje si ho večer a někdy se i stane, že u pohádky i usne, ale to je veliká výjimka. Domácí knihovnu máme zásobenou dost, takže nechci nic nového zbytečně kupovat ani půjčovat. Stejně ale nejsem s pohádkami spokojená. Jsou třeba příliš dlouhé, obsahují krkolomná slova a i někdy jsou psány prapodivným slovosletem či nářečím. Mnohokrát mě napadlo pustit se do napsání nějaké té pohádky sama. Aby byla jednoduchá dějem i použitými slovy. Měla jen krátké věty, né žádná dlohá souvětí, kde ani sama než dočtu konce už nevím jak věta začala. Náš trh je pohádkovými knížkami přesycen, jako ve všem. Ale zatím jsem na kvalitní pohádky, které by se mi líbili a krásně četli, nenarazila.

Děti, rodiče a pohádky k sobě patří a je škoda, že se někteří rodiče začnou spoléhat na audiovizuální techniku. Už od 1. roku si ale kluci i holčičky rádi s doprovodem dospělého prohlížejí první dětské knížky. Čtení s rodiči sehrává důležitou roli ve vývoji dětské duše, potvrzují psychologové a pedagogové. Dokáže rozvíjet jazykovou zásobu dítěte, rozšiřuje jeho znalosti, posiluje fantazii, emoce i umění komunikace. Často trénuje myšlení a posiluje paměť. Prostřednictvím pohádek si děti osvojují morální hodnoty, které pak přenesou do reálného života. Společné čtení představuje pro velké i malé ještě jeden rozměr, jehož hodnotu nevyváže žádný poklad. Pohádka na dobrou noc nabízí rodičům a dětem možnost mít se jen pro sebe a to je nenahraditelný prožitek.