A je to tady: další dítě v rodině

Autor: Xenia Uholyeva

Každé dítě má v rodině svou jedinečnou roli, která je zásadně jiná než role jeho sourozenců. Největší zlom nastává pro jedináčka, když do rodiny přijde další dítě. Jak to zvládnout?

To, kým se v životě nakonec staneme, jakou budeme mít povahu, utváří souhra mnoha vlivů. Rané zkušenosti z rodiny jsou zásadní součástí naší životní historie, mají zásadní vliv na formování osobnosti. Ukazuje se, že vlastní sourozenci, i když mají podobnou genetickou výbavu, vychovávají je titíž rodiče, bydlí ve stejném bytě nebo domě, často navštěvují stejnou školku a školu, se rodičům přesto zdají až překvapivě odlišní. Tuto zkušenost rodičů potvrzují i odborníci, kteří s dětmi pracují: všímají si charakteristických rysů, které odlišují prvorozené, jedináčky, druhorozené a další děti v pořadí. Jak je to možné? Podle Darwinova principu divergence ne přesto, ale právě proto, že sourozenci obývají společné prostředí, musí hledat a hájit si svůj vlastní životní prostor.

 Prvorozené dítě je princi pokusný králík

Teze, že vlastní sourozenci mají stejné rodiče, kteří na ně působí stejnými výchovnými prostředky, je problematická. Když se narodí první dítě v rodině, z partnerského páru se touto událostí stává rodičovský pár. Muž a žena vstupují do dalšího životního období a zkoušejí sami sebe v nové životní roli. Každý úspěch nebo neúspěch prvorozeného dítěte je pro rodiče velice osobní a bezprostředně se jich dotýká. Je totiž potvrzením toho, jak se v nové roli osvědčili: jestli jsem dobrá matka, špatná matka, dobrý otec, špatný otec.

Prvorozené dítě je od začátku v pozici, kdy samotnou svou existencí a vším, co dělá, potvrzuje nebo ohrožuje rodiče v jeho nové životní roli. Všechno, co se týká prvorozeného, je mimořádně důležité. Rodiče jsou úzkostní, bojí se, že něco zkazí. Aby dosáhli vytouženého ideálu rodičovství (chtějí všechno udělat správně a ne jinak), hodně plánují, a o to více je zúzkostňuje, když se věci neodvíjejí podle jejich představ. Úzkostlivá pozornost, věnovaná prvnímu dítěti, se za běžných okolností neopakuje u dalších dětí v pořadí.

Druhorozené dítě se narodí zkušenému rodičovskému páru, který je sžitý s rolí rodiče, je realističtější a pomalu opouští ideální představy o sobě a svém působení na děti. Vývoj, kterým projde rodič mezi narozením prvního a druhého dítěte, je natolik zásadní, že nemůžeme tvrdit, že sourozenci mají tytéž rodiče, a už vůbec ne, že se na ně působí podobnými výchovnými metodami.

Jedinečnou zkušeností prvorozeného je mít rodiče jenom pro sebe a poté se o ně podělit s dalším nebo dalšími. Jde o důležitý okamžik v životě dítěte, Alfred Adler (sám druhorozený) popisuje narození dalšího sourozence jako „sesazení z trůnu“, které prvorozený nese – jak jinak – velmi nelibě.

Jak prvorozenému pomoci, aby tento otřes zvládnul se zdarem? Podle Jiřiny Prekopové záleží na tom, jak staré je dítě, kterému se má narodit jeho první sourozenec.

Narození druhého dítěte za 12 až 18 měsíců po prvním.

Do roku a půl dítě vnímá situaci smysly, logické myšlení nemá ještě rozvinuté. Nejprve postrádá matku, když je v porodnici, sourozenec je pro něj nějaká podivná věc. Dříve dítě nové a zátěžové situace zvládalo tak, že bylo u matky na klíně. Teď je na klíně obsazeno. Dítě neumí slovně vyjádřit svůj strach a bolest, komunikuje rukama, kterýma ukazuje, přitahuje, odstrkuje a tiskne se k matce. Snaží se upoutat pozornost a cítí, že je málo bráno na vědomí, a o co více se snaží upoutat pozornost, tím je jeho unavená matka odtažitější a nevrlejší. Matka se chová nevypočitatelně a dítě zoufale potřebuje ujištění, že v matčině klíně a v jejím náručí má stále své místo, že mu matka stále ještě patří. Matka vyčerpaná péčí o druhé dítě jen obtížně najde pochopení pro konfrontační žádosti o vyjádření lásky: máš mě ráda, i když nejsem zticha?

Jak v tomto věku prvorozenému pomoci? Důležité podle Jiřiny Prekopové je v období kolem 8. měsíce věku, kdy se dítě běžně upíná na matku, a my víme, že brzy přijde další sourozenec, neumožnit mu „viset“ výhradně na matce. Ať ho co nejvíce chová tatínek nebo babička. Tento postup umožní prvorozenému dítěti ve chvíli, kdy bude hledat náhradu za dočasně nedostupnou matku, využít jinou, podobně hodnotnou náruč. Náhradou za ztracenou náruč matky pak nebudou jenom předvídatelné hračky, jídlo nebo výkon (dělat to, co ten mladší nedokáže). Právě závislost sebepojetí na vlastním výkonu je nebezpečím pro všechny prvorozené, ale o tom později.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu  Děti a my č. 5/2012

www.detiamy.eu