„Moudrá“ kytka

To bylo ještě, když má dcera Lucinka chodila do první třídy. Jako každé malé dítě se do školy těšila. Chodila tam ráda asi první tři měsíce, pak už jen z povinnosti. Lucinka se ale učila dobře, a to jí zůstalo dodnes. Na konci června paní učitelka poprosila děti, aby si vzaly domů květiny na opatrování a v září je opět přinesly do školy. Jednou z dobrovolníků byla i má dcera. Přinesla si domů krásnou fialku.

A starala se znamenitě. Podlévala ji poctivě do mističky, kypřila jí půdu a hlídala, aby kytičku nespálilo sluníčko. Přestože ji učení moc nebavilo, o prázdninách se mě Lucka denně na něco ptala. A pak jsem ji jednou přistihla, jak si s fialkou povídá:

„Dva plus tři je pět. Jana se píše s velký J. Na dubu rostou žaludy….“ a podobné věty z učiva první třídy. Dokonce fialce i četla pohádky. Nechala jsem ji, ať si dělá, co chce. Hlavně, že nezlobila.

Jen na konci července, když jsem ji načapala, jak sedí na židličce, místo, aby běhala s bráškou venku, a listuje učebnicí pro druhou třídu, jsem se divila. „Venku svítí sluníčko, Petřík si hraje na zahrádce a ty tu sedíš a čteš květině. Nech si něco do školy, ať nemusíš hned do třetí třídy,“ řekla jsem žertem.

Lucka ke mně přišla, podívala se mi do očí, a řekla: „Víš, mami, ve škole ta kytička pořád poslouchala paní učitelku. Ta musí být chytrá. A já mám strach, aby u nás ta květina nezhloupla.“ 🙂

Tak takto jsem se už dlouho nezasmála.