Pečeme
… aneb antistres v praxi
Poprvé jsem úplně sama začala péct vánoční cukroví až poté, co se mi narodily děti. Idylická představa mrňavých prstíčků hňácajícácích těsto za zvuků vánočních koled. Nevím, kde jsem na tuhle blbost přišla.
Letos měly být první na řadě perníčky. Kluci je v nejrůznějších podobách dostávali na mikulášských a adventních akcích a pravidelně se o ně servali. Těsto jsem tedy šudlila z dvojitého množství surovin než bylo uvedeno v receptu. Nevím, zda jsem něco špatně vynásobila nebo zda jsem ve stresu nedostatečně citlivě hnětla. Bylo za deset minut dvanáct, Davídek spal a já slíbila Robčovi, že pro něj do školky přijdeme „po o“. Pak nebuďte ve stresu… Prostě, těsto sice vonělo a chutnalo, ale absolutně odmítalo splynout v jednolitou konzistentní hmotu, z níž by bylo možno vyválet placku. Za minutu dvanáct se mi podařilo splácnout jakous takous hroudu, vzbudit Davídka („Padá sníh! Do školky pojedem na sáňkách!“) a po půlcentimetrovém poprašku dodřít sáně až ke školce. Celý článek »