07.01.2012 
Autismus – vrozená vývojová porucha, zasahuje celou osobnost člověka, autista má specifické problémy v oblasti myšlení, komunikace a sociální interakce. S autismem, stejně jako s dalšími vrozenými vadami, nemocemi a handicapy jsem se setkala na střední škole sociálního směru, kterou jsem vystudovala. Zde jsme měli mezi odbornými předměty – psychologii, psychopatologii, pedagogiku, speciální pedagogiku. Učili jsme se o různých odlišnostech lidského zdraví – autismus, ADHD, dětská mozková obrna, epilepsie, Dawnův syndrom, Celý článek »
Příběhy ze života Archives - Strana 7 z 21 - NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina
Když je dítě autista
Rubrika: 
Cesta do školky
Naše ranní lednové cesty do školky jsou zajímavé a hlavně zvučné. Pokud je pěkné počasí, cestou nás vyprovází nejoblíbenější písnička kterou Kubík zpívá – Půlnoční od Neckáře. Zpívá ji každé ráno. A stejně jak je krásné zjara poslouchat zpěv ptáčků, tak je nádhera poslouchat po cestě zpěv mého malého slavíčka. Jindy ale krásný zpěv střídá výskot a kňákání – to když sněží a fouká Kubíkovi rovnou do tváře a očí. Řeším to kšiltovkou, kterou mu dám pod kulicha. Aspoň trošku zabráním vločkám, padat Kubíkovi do očí. Před pusu a tváře mu omotám “šálanku”. Musím ho v takovém hnusném počasí doslova vláčet za ruku, jelikož jen by stál a řval. Choulostivej, prostě chlap. Ti kdyby měli rodit, nevim, nevim, fajnovky!
Pračka
Když byl můj syn maličký, milovala jsem funkci mé pračky- ždímání. Přestěhovala jsem právě se synem do nového bytu. Synovi rostly zuby a také si zvykal na nové prostředí, a tak byl plačtivější. Jednou jsem prala a syn začal svůj křičící rituál. Běžela jsem k němu, vzala jsem ho do náruče a snažila se ho uklidnit, přitom jsem šla pro něco do koupelny. Syn plakal, přímo řval, v mém náručí. Já jsem si potřebovala vzít něco na poličce a již dost těžkého syna jsem posadila na pračku, která právě ždímala. Samozřejmě, že jsem ho přidržovala, aby nespadl. To byla věc! Syn okamžitě ztichl, začal nadskakovat v rytmu ždímající pračky a nakonec se hlasitě smál. Od té doby jsme pračku při jejím praní využívali i takto. Celý článek »
Peníze při mateřské
Jsem svobodná maminka na MD a od státu dostávám 7600,- měsíčně. Podle zákona mám možnost žádat o další příspěvky na syna. Příspěvek na dítě ve výši 500,- Kč měsíčně a příspěvek na bydlení dle mého životního standardu. Tyhle příspěvky jsou na základní potřeby mého dítěte, abychom měli kde bydlet, co jíst a to nepočítám plenky a další potřebné věci. Když jsem si byla žádat o tyto příspěvky, cílová částka mně nemile překvapila. Třeba u příspěvku na bydlení mi bylo řečeno, že jako svobodná matka si nemusím dopřávat tak velký luxus, jako je žít v bytě 2+1 za 7 tisíc měsíčně. Ano je sice pravda, že můžu žít v garsonce, ale sehnat podnájem, který by nepřesáhl částku 7 tisíc, je v dnešní době opravdu těžké. Musím se přiznat, že v tu chvíli jsem stála jako opařená a hlavou mi probíhala spousta otázek. Je opravdu tak těžké v dnešní době přivést na svět potomka, starat se o něj a chtít mu zabezpečit krásný život? A co je to vlastně krásný život? To, že chci synovi dopřát pocit domova? Jak vlastně v dnešní době může maminka na mateřské získat finanční výpomoc? Odpověď asi napadne každého „PŘIVÝDĚLEK“. Celý článek »
Spinkej
Není nad to, když máte doma malého čerta, v mém případě čertici. “z krabičky.” Moje malá Noemi završila v prosinci 9.měsíc, mluvit o tom, že nikdy neposedí a musí mít pořád svou dávku pozornosti je nejspíš zbytečnost, a ani by se to nevešlo do článku. Dneska vám chci napsat o nadměrné inteligenci našich batolat a o neuvěřitelném pokoušení naší silné vůle. Když jsem jednoho dne přišla domu od kamarádky ze společného dýchánku bez dětí, moje mamka měla nachystané překvapení.. Naučila moji roštandu paci paci ..Celá rodina se z toho pokroku radovala a neustále dokola vyžadovali, aby to mala opakovala. Celý článek »
Když máma je i táta
Znáte to. Jedno dítě – jeden pár rukou. Dvě děti – další pár rukou navíc. Třetí dítě – k tomu už je potřeba i další hlava. Ale jak je to v rodinách, kde nejenže chybí pár rukou navíc, ale i tzv. hlava rodiny? Většina z nás to má uspořádané stejně. Nejdříve kariéra, potom založení rodiny a zvláště k ní neodmyslitelně patří dva. Když pominu typický obraz dnešní doby – matka, otec a dvě děti, samozřejmě páreček, role tatínka v rodině je zcela určitě nezanedbatelná. Jenže jsou i rodiny, které tento vzorec nedodržují a vyjma většího množství potomků, je to mnohdy jen jeden z rodičů, který má na starosti chod celé rodiny. Celý článek »
Od roka bez plen?
Když jsem ještě neměla děti,tak jsem vždy bezmezně obdivovala maminky, jejichž ratolesti se pyšnily zadečkem ve spodním prádle sotva dosáhly prvních narozenin. Dokonce ještě jako prvorodička jsem cítila stud a zahanbení, že má ač předčasně narozená dcerka, má plenky po celý den ještě ve dvou letech. Ne že bych se nesnažila.Dokonce jsem se v zoufalství uchýlila k drastickým metodám a nechala dcerku sice jen pár minut,v mokrých punčocháčích. Když si ale moje holčička bez rozpaků sedla na zem a začala si hrát s kostkami došlo mi, že tudy cesta asi nevede. Celý článek »
Proč mám jedináčka?
Mít jednoho nebo víc potomků, je zásadní věc, kterou si musíme v rodině rozhodnout sami. Bez ohledu na aktuální módní trendy, názory okolí či politické sliby. Vraťme se o několik desítek let zpátky. Tehdy byla zcela běžná věc, že ve skromných pastouškách rodiče vychovávali 6-7-8 dětí. Dnes když vidíme takto početnou rodinku, klepeme si na čelo. Co nás vede k tomu mít jedináčka? Bezesporu životní styl, nároky a finance. Mám 3 letého syna a jsem s ním sama. Také by se mi líbilo, kdyby měl sourozence, který by mu jen a jen prospěl. Celý článek »
Hračky v podobě zbraní
Pistole, samopaly, meče, bomby, luky a šípy, mačety a nože. Slova, při jejímž vyslovení mi naskakuje husí kůže a vyvolávají ve mě nesnesitelný strach, odpor a hnus. Pro mě jsou to předměty, které nepatří do rukou nikomu, za žádných okolností. Natož dětem. Dokážu tolerovat pouze řezníkovu porážecí pistoly a dlouhou ostrou kudlu. Jinak bych celý svět odzbrojila. Úplně, totálně a bez vyjímek. Celý článek »
Hrozba nádoru
Byl konec února. Konec toho nejchladnějšího měsíce v celém roce. Mému synovi nebylo ani 1,5 roku, když nás náš dětský lékař poslal do nemocnice s podezřením na zápal plic. To co jsem tam později prožila bude noční můra do konce mého života. Už několik dní Kubík bojoval s vyššími teplotami a nemoc na něm byla zřetelně znát. Ležel jen v posteli a stále pospával, což u něj nebylo vůbec obvyklé. Víte přece jaká batolata jsou – živá, zvídavá a nepřetržitě se pohybující. Udržet je chvíli v klidu dá práci. Jenže, když vás přepadnou vysoké teploty, přichází s nimi i celková únava a vy si připadáte jako přejetá parním válcem. I Kubíkovi tak už nezbyly síly na nic jiného. Pro mě bylo jeho celodenní polehávání jasnou známkou, že je opravdu zle. I zčervenalá, jindy jiskřící očka a utrápený výraz v obličeji. Celý článek »
