Příběhy ze života Archives - Strana 12 z 21 - NašeBatole.cz - pro maminky, děti a rodina

Dárky a dárečky se nedávají jen o Vánocích. My máme v rodině takovou dohodu, že mně i mé sestře udělá největší radost dárek finanční, za který si pořídíme to, co skutečně potřebujeme. A tak už nějaký ten rok dostáváme od mamky i taťky finanční hotovost, a jsme spokojené. Tento příběh je z doby, kdy taťka přišel na zlepšovák. Aby nedával na narozeniny obálku s penězi, tak koupil velkou bonboniéru, opatrně nařízl průhledný celofán zboku, vložil pod něj bankovku a celofán zase opatrně zalepil izolepou, že to nešlo ani poznat. Takto jsme přijeli k mé sestře, když měl synovec své šesté narozeniny. My se sestrou si předáváme klasické dárky, aby nechybělo i překvapení. A tak Petřík dostal od nás dárečky a můj taťka mu předal velkou bonboniéru. Sestra mu ji dala do ruky a synovec s ní odběhl do pokojíku. Když se pak vrátil, byla zábava v plném proudu. Celý článek »

Vyprávění mé maminky:

Nedávno jsem byla na návštěvě u dcery. Doma jsem zastihla jen vnučku. „Sedni si, babi, mamka přijde za chvilku a brácha je na kroužku.“ Informovala mě osmiletá vnučka Lucinka.

„Chceš kávu?“ Zeptala se. Je šikovná, ale pořád to je ještě malá holka, uvědomovala jsem si, když jsem jí podávala novou panenku. „Děkuju, babi, já mám taky spoustu nových hraček. Dlouho jsi tu nebyla.“ A už přinášela pestrobarevnou mašinku. „Chceš vyrobit želé?“ Něco strčila do přihrádky uvnitř mašinky, zapnula nějaký knoflík, Celý článek »

Jednou v létě přiběhl můj tehdy pětiletý synovec Petřík, oči navrch hlavy, a volá: „Teto, teto, víš, kdo dnes umřel?“ Samozřejmě, že jsem nevěděla.

„Vrabec umřel!“ Tak chudák pan Vrabec, soused mé sestry. Pomyslela jsem si. Vždyť to byl poměrně mladý člověk. „Chudák paní Vrabcová.“ Řekla jsem nahlas. Synovec přikyvoval.

Večer šel děda na pivo do místní hospůdky. Po návratu nám vyprávěl: „Tak si tam sednu a pořád jako bych toho chudáka Vrabce slyšel. Mluvím tak s chlapama v hospodě a mimo řeč utrousím, Celý článek »

Byla zima a my jsme se chystali na zimní dovolenou. Sestra mi svěřila také svou dceru Lucinku, které tehdy nebyly ještě ani tři roky. Na horách byla spousta sněhu a my jsme si krásně užívali dny volna. Lucinka sebou všude tahala svého oblíbeného plyšového medvěda Míšu. Nosila ho v růžovém batůžku vždy sebou na zádech. Sestra jí dala spoustu oblečení i několikatery botičky, aby, když se promáčí, měla botičky i na výměnu. Přibalila jí sebou také zcela nové krásné bílé kozačky s růžovým kožíškem, které byly tak drahé a krásné, že jsem je ihned pojmenovala podle známého filmu „Hromnice“. Lucinka své Hromnice ale nenosila ráda. Celý článek »

Jednou jsme šly se sestrou s dědou na procházku. „Ne, abys vzal holky do hospody!“, zvedla babička pro výstrahu ukazováček. Ne, že by děda pil, ale rád sedával s kamarády v hospůdce na konci ulice a diskutoval o veledůležitých věcech, jako například o stavu králíků v jeho králíkárně, a nebo o výsledcích sportovních zápasů. Šly jsme s dědou k potůčku a chvíli jsme skutečně sbírali pampelišky na jeho břehu a dělali jsme z nich krásné věnečky. Já se sestrou jsem si hrála na princezny a děda byl král. Pak nám děda dělal koníka, což se nám líbilo mnohem víc. Nejdřív byla Celý článek »

Nedávno jsem zůstala stát s pusou dokořán, když jsem míjela jedno dětské pískoviště. Děti si zde hrály tak, jako my, když jsme byli malí. Stavěli stavby z písku. Jen hrad jsem v těch stavbách neviděla. Z klacíků bylo něco vystavěno, a když jsem se jednoho malého klučiny zeptala, o co jde, řekl mi hrdě: „Této, to je přece hypermarket!“ Očka mu zářila štěstím. Ukázala jsem na vyrovnaná dřívka z nanuků:
Celý článek »

Byla jsem se svým malým synem na návštěvě u mého otce, Lukyho dědy. Povídali jsme si, zatímco si syn hrál ve vedlejším pokoji. Taťka mi právě říkal, že ho pozval jeden známý na návštěvu. Jemu se, samozřejmě, nechtělo. Můj otec je totiž introvert, nerad chodí do společnosti, natožpak na soukromé návštěvy. Říkala jsem mu, ať návštěvu neodmítá, že se odreaguje a přijde na lepší myšlenky. Taťka mi na to řekl: “Víš, co se říká. Host do domu, hůl do ruky.” V tom okamžiku právě přišel můj syn do místnosti a vše slyšel. Podíval se na dědečka, pak na mě a řekl: “Mami, to znamená, že máme návštěvy bít?” Celý článek »

Tento příběh se odehrál zhruba v době, kdy můj syn Lukáš a kamarádčin Ondra měli čtyři roky. Ten den jsem si s kamarádkou naplánovala výlet do hor. Kluci byli sice na výšlapy zvyklí, přesto se jim ráno nechtělo z postýlek. A tak jsem na ně vymyslela lest. „Prozradím ti tajemství, Lukášku,“ promluvila jsem k synovi milým hlasem. Syn zpozorněl. „Chceme s tetou jít nakrmit medvěda! Končí zima, medvědi jsou hladoví.“ Lhala jsem, jako když tiskne. Jak jinak přemluvit malého trpaslíčka, aby brzy ráno opustil teplo postýlky a šlapal s námi na hory? Na syna to rozhodně zapůsobilo. Vyskočil a utíkal do kuchyně. „Co jí medvěd?“, ptal se s očima na vrch hlavy. Zbytečně, ládoval už totiž do batohu sklenici s medem. Celý článek »